Zajímavá kniha vyšla ke konci roku 2013 z pera autora Dušana Pavelka pod titulem "Hornické cesty, autobiografie báňského inženýra". Knižní dílo obsahuje životní příběh předního inženýrského pracovníka v Ostravsko-karvinském revíru.

Vzpomínková kniha byla vydána Nakladatelstvím Jaroslav Klát v Ostravě za finanční podpory Nadace Landek Ostrava. Nakladatelství přikročilo ke knižnímu vydání původně šestidílného vzpomínkového seriálu, který vycházel ve čtvrtletníku Hornický zpravodaj, vydávaném Klubem přátel Hornického muzea v Ostravě v lednu 2013 až únoru 2014. Seriál vycházel pod názvem "Ze života horního inženýra Ing. Dušana Pavelka v Petřvaldě, ve Zbůchu a na Dole Antonín Zápotocký v Orlové-Lazích." Pro bližší poznání míst a prostředí hornických cest, kde Pavelek působil, byly spolužákem autora Ing. Jaroslavem Klátem doplněny i texty o údaje a ilustrace ze související historie a popisu míst a důlních provozů. V knize se také připomíná autorovo rodné Těšínské Slezsko, které by nemělo z obecného povědomí mizet.

Životní příběh autora je napsán velmi zajímavě a obsahuje i řadu postřehů a vlastních zážitků, které výstižně charakterizují dobu, ve které autor žil a delší část působil v hornictví. Autorův příběh se odvíjí od jeho dětství na počátku 2. světové války a probíhá až po útlum těžby uhlí v Ostravsko-karvinském revíru v 90. letech min. století.

Rozvoj a útlum rudného a uranového hornictví na území
České republiky po roce 1945

Předmluva
Tato útlá publikace k rozvoji a útlumu rudného a uranového hornictví na území České republiky po roce 1945 s rozsahem, omezeným mimo jiné i pro výši finančních prostředků, které byly k tomuto účelu získány, byla napsána autorem, který celý svůj produktivní a nyní i postproduktivní věk věnuje rudnému a uranovému hornictví. Vychází v ní ze svých osobních zkušeností, prací, provedených pro různé instituce i z literatury, uvedené v připojeném seznamu. Největší váhu v něm mají publikace [3] a [5] a citované práce autora.

Lit. [3] s názvem „Přehled dějin rudného hornictví na území Československa“ vycházela postupně jako příloha časopisu RUDY v období 1984 až 1991. Má celkový rozsah 632 stran a byla napsána předními českými a slovenskými historiky a odbornými pracovníky, řízenými redakční radou. Vydávání bylo předčasně ukončeno v důsledku ukončení činnosti časopisu, takže chybí plánované statě o čs.uranovém průmyslu. Iniciály k jednotlivým kapitolám pro tuto publikaci navrhl a zhotovil Karel Liška.

Lit. [5]: Reprezentační publikace nese název „Rudné a uranové hornictví České republiky“ vydalo ve spolupráci s DIAMO s.p, nakladatelství ANAGRAM Ostrava v roce 2003. Má celkem 647 stran a na jejím zpracování se podílelo 79 autorů. Kromě rudného hornictví se zabývá i geologickým průzkumem, těžbou a úpravou uranových rud, vlivy hornictví na životní prostředí, útlumem hornictví a likvidací dolů, lomů, úpraven a povrchových provozů. Za cela ojedinělý počin lze považovat uvedení technických a kulturních památek po rudném a uranovém hornictví v členění podle krajů. Je mi ctí, že jsem se mohl prací, spojených s napsáním těchto literárních pramenů, zúčastnit.

Obě tyto publikace jsou však určeny hlavně pro odbornou hornickou veřejnost a navíc jsou v současné době jen obtížně dostupné. Proto jsem přivítal nabídku Klubu přátel hornického muzea v Ostravě, kde jsem dlouholetým členem, abych zpracoval tuto problematiku ve zjednodušeném pojetí a v rozsahu vhodném pro širší okruh čtenářů s tím, že zpracovatelské náklady v přiměřeném rozsahu uhradí především Nadace LANDEK Ostrava, se kterou Klub již řadu let spolupracuje.

Věřím, že v uvedeném pojetí bude publikace pro členy Klubu i další zájemce o rudné a uranové hornictví v České republice užitečná.

Jiří Grygárek

Slezská Ostrava (pokračování)
Nová Osada.

Takto je označena kolonie ohraničená ulicemi Heřmanickou, U Stromovky a Bernerovou na Hladnově. Tato kolonie byla vybudována v letech 1939 až 1940 pro Čechy vysídlené ze zabraného pohraničí. Osada míru. Již podle názvu je zřejmé, že jádro dnešní kolonie bylo vybudováno v období budování socialismu a to mezi lety 1945 – 1952. Nicméně v místě, kde se nachází došlo k výstavbě daleko dříve. Výstavba se odvíjela ve třech fázích. V první fázi ( 1900 – 1906) bylo postaveno 5 obytných dvojdomů při Koněvově ulici, tehdy na katastrálním území Heřmanic. 3 dvojdomy byly vybudovány pro horníky jámy Terezie, 2 dvojdomy pro horníky jámy Ida. Byly to pavlačové domy, které po rekonstrukci slouží dodnes Ve druhé fázi roce 1944 byly postaveny 3 domy podél Koněvovy ulice. Podle německého projektu s vysokými sedlovými střechami, tehdy na katastrálním území Heřmanic pro oba doly.

Slezská Ostrava(pokračování)
        Úřednická kolonie Salma

Úřednická kolonie Salma leží asi 400 m západně od dělnické kolonie Salma. Kolonie se nachází na ulicích Na Jánské a Kovařicova. Domy kolonie byly vystavěny Báňskou a hutní společností a pravděpodobně měly sloužit především k ubytování úředníků dolu Ludvík (Salm VII.). Kromě J. Kynclové žádný z autorů, píšících o hornických koloniích, neuvádí informace o Úřednické kolonii jámy Salm. Ve všech ostatních pramenech je uváděna pouze dělnická kolonie Salma. T. Myslivec v Monografii OKR z r. 1929 o volně stojících domech vystavěných pro zaměstnance jámy Ludvík uvádí, že mezi ostatními soukromými domy stálo sedm roztroušených domů. Domy patřily mezi obytné domy dolu a koksovny Salm VII. ve Slezské Ostravě. Jedná se ovšem o sedm domů, které nebyly postaveny v žádné z obytných osad dolu a koksovny Salm VII, a proto je možné, že těchto sedm domů tvořilo původní Úřednickou kolonii Salma.

Slezská Ostrava (pokračování)
      Salmovec (Stará kolonie)

Označuje se také jako kolonie Na Salmě. Kolonie patřila jámě č. VII, později Dolu Ludvík v Radvanicích. Kolonie ležela severně od jámy Jan Maria. Převážná část domů stála podél ulice Slívovy. Jižní část kolonie lemuje ulice Na Souvrati, severní a východní část lemuje ulice Kramolišova. Na severu leží souběžně s ulicí Slívovou ulice Aloisina. Kolonií příčně prochází ulice Na Srázu a Sněžná. Je nejvzdálenější hornickou kolonií bývalého dolu č. VII a koksovny. Rozkládala se 400 m od bývalého dolu Hugo na rozhraní katastrů obcí Radvanice a Slezská Ostrava. Dle D. Joklové jádro kolonie bylo postaveno v letech 1850 -1870 a tvořilo ji 17 přízemních domů. Později v letech 1871-1923 bylo postaveno dalších 27 domů. Byt sestával z kuchyně, pokoje, spíže, půdy, sklepa a na dvorku náležel ke každému bytu záchod „šopka“ a chlívek. M. Jemelka uvádí, že domů bylo 16. Jiné prameny uvádějí, že k první stavební etapě kolonie došlo v letech 1868?1870, k druhé stavební etapě v letech 1871?1923, další prameny pak uvádějí, že výstavba kolonie byla započata roku 1860 respektive, že kolonie byla postavena v letech 1868 – 1925. Z nich vyplývá, že pro ubytování dělníků měla kolonie celkově k dispozici 41 domů. Téměř všechny domy byly postaveny před rokem 1900 (17 domů bylo postaveno v 70. letech 19. století), pouze čtyři domy byly postaveny po roce 1911. Za menší nájemné dostal každý havíř měřici (20 arů) půdy. Kolonie byla silně ovlivněna důlní činností. Bydlelo se zde až do roku 1964, kdy byly zahájeny demoliční práce. Svou rozlohou byla druhou až třetí největší kolonií v OKR (7 ha). V r. 1930 měla jednu z nejmenších lidnatostí, především v důsledku poškození budov a tyto byly obývány jen z části. V kolonii bylo i několik pekáren a závodní hostinec. V blízkosti jámy č. VII byl zřízen sad o výměře asi 9500 m².

Slezská Ostrava (pokračování)
      Josefská kolonie (1890 – 1907)

Kolonie zvaná také Na Josefské byla pojmenovaná po dole Josef. Sloužila pro ubytování horníků dolu Josef ve Slezské Ostravě a dolu Michal v Michálkovicích, které patřily Severní dráze Ferdinandově. Byla postavena ve vzdálenosti 950 m od jámy Michal a 350 metrů východním směrem od nákladního nádražní bývalého dolu Josef , po levé straně ulice Československé armády a ulice Fišerovy. Svým východním okrajem Josefská kolonie navazovala na kolonii Petrskou.

Kolonie byla zásobována pitnou vodou z vlastního vodovodu a vodovodní výpustky byly zřízeny jen na ulicích kolonie. Jednotlivé domky byly napojeny na elektrickou síť a byla zavedena kanalizace. Dělnické domky byly většinou přízemní pro čtyři rodiny. Jeden byt se skládal z obytné kuchyně, předsíně a spíže. Většina domů nebyla podsklepena. Ke každému domu náležela hospodářská budova pro chov drobného zvířectva a zahrádka pro pěstování zeleniny.

Vyšla kniha o životní cestě horníků, kteří jimi byli tělem i duší.

Pro ty, kdo chtějí nahlédnout do duše několika havířů ostravsko-karvinského revíru, kteří zasvětili svůj život šachtě, je určena kniha Cesty k hornictví a hornictvím. Petr Janků, sám dlouholetý zaměstnanec OKD, v ní seřadil otevřená a upřímná vyprávění především těch, se kterými se osobně setkal díky své profesi. Autory jednotlivých kapitol jsou chlapi nejrůznějších hornických profesí z řady šachet, pro které bylo hornictví nejen zaměstnáním, ale doslova životním posláním.

„V dnešní pro hornictví mimořádně složité době je velmi dobře, že se o tomto řemesle a lidech s ním spojených píše,” praví se v předmluvě Jana Kuriala, rovněž autora několika publikací věnujících se problematice ostravsko- -karvinského revíru. „Velmi pozitivní je, že v každé kapitole vypráví hlavní hrdina sám o sobě a autor jen velmi lehce doplňuje jeho výklad svými dotazy či vysvětlivkami. Výsledkem je, že každá část je autentická s osobním, nikoliv převyprávěným příběhem,” vyzvedává formu zpracování knihy.

Slezská Ostrava (pokračování) Jánská kolonie (1878–1884)

Jánská kolonie byla postavena pro zaměstnance dolu Michal v Michálkovicích, patřícího společnosti Severní dráha Ferdinandova. Jánská kolonie byla pojmenovaná podle jámy Jan. Ležela blíže zlikvidované jámy Josef, ve vzdálenosti cca 1450 m na západ od Dolu Michal a cca 1000 m na severozápad od bývalého dolu Hugo. Kolonie leží na pravé straně Michálkovické ulice ve směru k mostu přes Báňskou dráhu, jihovýchodně podél ulice Michálkovické, východně od báňské dráhy. Osadou procházela ulice Na Josefské, na západě byla ohraničena ulicí Červenkovou. Jednotlivé parcely byly odděleny chodníky pro umožnění vstupu k zadním bytům. Roku 1918 měla kolonie v severozápadní části čtyři dvoupodlažní modernizované domy, které byly určeny pro osm rodin. Roku 1928 měla kolonie dvacet nepodsklepených domů, z nichž dva domy byly úřednické, osmnáct domů bylo dělnických. Součástí kolonie bylo rovněž pět pekáren s udírnou. Severní část kolonie byla značně ovlivňována důlními vlivy. Podle Bilové stálo v roce 1977 v kolonii už jen pět domů. Všechny domy v kolonii byly postaveny masivně a z pálených cihel. Hlavní schodiště ze sklepa až na půdu v domech jednopatrových nebo několikapatrových pro několik rodin bylo ohnivzdorné. Jednotlivé schody byly z umělého kamene, u domů lépe vybavených (úřednických) z žuly. Podlahy v dělnických bytech byly zhotoveny v pokojích, kuchyni a předsíni z měkkého dřeva. Ve vedlejších místnostech a na chodbách byla dlažba betonová nebo šamotová.

Slezská Ostrava(pokračování)

Josefský důl (Zwierzinovo kamenouhelné těžířstvo) ve Slezské Ostravě mělo pro ubytování svých zaměstnanců celkem 41 domů (10 úřednických, 30 dělnických a 1 společný). V nich bylo 22 úřednických a 134 dělnických bytů. Kromě 1 domu stojícího ojediněle, nacházely se ?všechny ve dvou koloniích: v kolonii na Zvěřině a v kolonii Aloisii. Kromě tří jednopatrových domů s 20 byty byly všechny ostatní domy přízemní. Nejvíce (18) dělnických domů bylo čtyřrodinných. S výjimkou čtyř nejstarších domů (kolem r. 1850) byly všechny podsklepeny částečně. Krytina u všech domů byla lepenková. Úřednické jedno až čtyřpokojové byty měly veškeré příslušenství ( kuchyň, předsíň, záchod a spíž).

Z dělnických bytů mělo 17 obytnou kuchyň a 115 bytů pokoj a kuchyň. Dva byty byly dvoupokojové s kuchyní. Všechny byly zásobovány pitnou vodou z vodovodu. Přímo do bytu 4 úřednické byty. Ostatní pak měly vodovodní stojany na ulicích. Všechny domy měly el. osvětlení. Kolonie měly částečnou kanalizaci. Ulice byly přímočaré 8-10m široké. Tři volné plochy o výměře 280 m?, 660 m? a 1000 m? byly upraveny jako náměstí. Počet osob bydlících v domech Josefského dolu byl k 31.12.1928 asi 852.

Slezská Ostrava (pokračování)

Jáma Jan-Maria (Kamenouhelné závody Jana Wilczka) měla pro ubytování svých zaměstnanců 44 obytných domů (9 úřednických, 32 dělnických a 3 domy společné) v nichž bylo celkem 210 bytů z toho 20 úřednických. Pět domů bylo rozptýleno mezi soukromými domy ostatní byly umístěny v kolonii Hranečník na území Slezské Ostravy a Radvanic.

Kolonie Hranečník
Hornická kolonie Hranečník byla postavena v letech 1884–1926 a sloužila k ubytování zaměstnanců jámy Jan Maria. Kolonie byla stavěna poměrně dlouhou dobu, a proto byly vybudované domy různého půdorysu a provedení. Nejstarší domy byly dokonce dřevěné. Kolonie se nacházela v blízkosti jámy Jan – Maria. Kolonie se dělila na dvě obytné části. Horní část kolonie byla vymezena ulicemi Těšínskou, Hranečníkem a Vrchní. Dolní část hornické kolonie stála mezi ulicemi Jan Maria a Hormistrů. Západním okrajem se osada dotýkala ulice Těšínské. Do bytů bylo zavedeno elektrické osvětlení. Domy byly jen částečně podsklepeny. Většina starších přízemních staveb sloužila pro čtyři rodiny, z nichž každá měla k dispozici jeden pokoj, předsíň a spíž. K domům patřily také hospodářské budovy, ve kterých mohli obyvatelé chovat drobné domácí zvířectvo. Součástí domů byly také zahrádky, kde obyvatelé pěstovali zeleninu. Domy v horní části kolonie Hranečník byly stavěny podle uzavřené kompozice ve tvaru písmene U. Kolem ulice Těšínské byly postaveny domy přízemní, čtyřbytové a se samostatným podkrovím ve výrazných vikýřích po obou podélných frontách, které byly dostavovány po roce 1920. Střechy domů byly sedlové a střechy vikýřů polovalbové (zešikmené). Vstupy do domů byly umístěny v podélné frontě a vstup do podkroví byl ze zádveří uprostřed. Domy stojící při ulicích Hranečník a Vrchní byly bez střešních dostaveb.
8 úřednických domů bylo přízemních, jeden byl jednopatrový.
8 dělnických domů bylo jednopatrových, ostatní byly přízemní.
Všechny domy kromě jednoho dřevěného byly z cihel. Úplně podsklepených bylo 9 domů, 5 bylo nepodsklepených, ostatní podsklepeny částečně. 30 domů mělo lepenkovou krytinu, 7 domů tašky, ostatní pokryty břidlicí.

Slezská Ostrava (pokračování)

Jáma Michálka (Kamenouhelné závody Jana Wilczka) měla pro ubytování svých zaměstnanců 35 obytných domů (6 úřednických, 26 dělnických a 3 společné) celkem se 144 byty (17 úřednických). Kromě čtyř domů postavených individuálně, ostatní byly postaveny v kolonii jámy Michálka Na Hladnově. Ve všech domech jámy Michálka bydlelo k 31.12.1928 asi 469 osob.

Kolonie Na Michálce
Kolonie Na Michálce patřila k jámě Michálka, dříve nazývané Jan-Michaeli, později Michaeli. Obyvatelé kolonie byli zaměstnanci jámy Michálka. Nejvyšší počet domů stál na ulici Michalské, která vedla středem kolonie. Domy patřící ke kolonii stály také na ulici Na Najmanské. Jižní část kolonie dnes lemuje ulice Příjezdní. Okolí kolonie obklopovaly četné haldy, které se nacházely mezi doly Michálka a Terezie (Petr Bezruč).

Slezská Ostrava (pokračování)
        Kolonie Jaklovec (Zámostí)

Hornická osada Jaklovec se nacházela ve Slezské Ostravě a sloužila pro ubytování zaměstnanců jámy Terezie (Bergschacht-Petr Bezruč). Kolonie ležela mezi starou ulicí Michálkovickou, severním koncem ulice U Staré elektrárny a stadionem Bazaly. Kolonie Jaklovec vznikala v letech 1860–1870, ale podle J. Bílka byly první domky kolonie postaveny již před rokem 1860.

V kolonii Jaklovec původně stálo 35 dělnických domů a dva domy, které byly společné pro úředníky i dělníky. Jednalo se o domky přízemní. Původně byly tyto dělnické domky budovány pro čtyři rodiny, v letech 1906–1909 byly upraveny tak, aby v nich mohly pohodlněji žít tři rodiny, které tak získaly větší prostor pro bydlení. Po přebudování se dělnický byt skládal z pokoje, kuchyně a sociálního zařízení. Některé byty měly splachovací záchod a spíž odděleně mimo byt. Obytné domky v osadě Jaklovec byly podsklepeny úplně, částečně, nebo vůbec ne. Střechy byly kryty lepenkou, taškami nebo umělou břidlicí. Pitnou vodou byly domy zásobovány z komunálního vodovodu Slezské Ostravy. Vodovodní výpustky byly rovněž na ulici mimo domy (speciální závodní vodovod, sloužící k zásobování užitkovou vodou). Místa s vodovodními kohoutky umístěnými na ulici nebyla vydlážděná, proto byla velmi znečištěná. Žumpy byly zděné, ale byly zakryté pouze dřevěnými, často poškozenými fošnami. Všechny byty byly připojeny na elektrické osvětlení. Obytná osada měla kanalizaci, která odváděla splašky a srážkovou vodu. Odtokové kanály ale nebyly dostatečně vydlážděné a když se výpusti kanálů ucpaly, hromadily se splaškové vody na ulicích.

Slezská Ostrava (pokračování)
    Kolonie jámy Terezie

Jáma Terezie(1842), patřící Vítkovickým kamenouhelným dolům (VD), měla pro ubytování svých zaměstnanců v r. 1928 celkem 135 domů a to 32 pro úředníky a 92 pro dělníky. 11 domů obývali úředníci i dělníci. Ve všech domech bylo 698 bytů (97 úřednických a 601 dělnických).

Závodní domy byly postaveny většinou v koloniích:
1. Na Jaklovci (35 dělnických domů a 2 domy společné)
2. Jindřišská (10 úřednických domů a 4 dělnické domy)
3. Na Hladnově ( 8 úřednických domů, 30 dělnických domů a 2 domy společné)
4. V Heřmanicích (6 dělnických domů)

Slezská Ostrava(pokračování)

Koksovna Trojice (1848-Kamenouhelné závody Jana Wilczka) měla pro své zaměstnance k ubytování celkem 25 obytných domů (8 úřednických, 14 dělnických, 3 společné). V nich bylo celkem 136 bytů (23 úřednických). Kromě tří volně postavených domů jsou ostatní postaveny v koloniích Bunčák a Kamenec. Kromě 5 dělnických domů jsou všechny domy přízemní. Krytina je u 4 domů lepenková, ostatní domy byly pokryty taškami. Úplně podsklepeno bylo 5 úřednických domů a 10 dělnických domů. Ostatní domy byly nepodsklepeny nebo podsklepeny částečně.

Z úřednických bytů byly 2 více než čtyřpokojové, ostatní byty byly jedno až čtyřpokojové s veškerým příslušenstvím (kuchyň, koupelna, předsíň, spíž, záchod). Z dělnických bytů bylo 95 bytů jednopokojových s kuchyní, 10 bytů jen s obytnou kuchyní, 8 bytů dvoupokojových s kuchyní (všechny měly vedlejší místnosti – spíž, předsíň, záchod). Všechny domy byly zásobovány pitnou vodou z vodovodu. Všechny úřednické byty měly vodovodní výpustě uvnitř bytu, 70 dělnických bytů mělo výpustě na chodbách domů, ostatní mimo dům. Všechny byty měly el. osvětlení. Domy koksovny byly součásti kolonií na Bunčáku a na Kamenci – viz díl 21,22).

Slezská Ostrava (pokračování)      
Kolonie Františkov (1890-1900)

Kolonie Františkov stála na návrší v katastru Slezské Ostravy. Německý název kolonie byl Franzensberg. Kolonie náležela pod správu jámy Trojice a ubytování v ní nalezli zaměstnanci dolů Ema a Trojice. Starší část kolonie se rozkládala jihozápadně od jámy Terezie podél ulic Na Baranovci a Pod Výtahem. Novější část kolonie byla ohraničena ulicí Keltičkovou na západě a ulicí Na Baranovci, ležící na východě. Zatímco starší domy kolonie byly ještě dřevěné, novější domy byly již cihlové. Přes západní část kolonie vedla lanovka pro dopravu uhlí. Autoři díla Technické památky Ostravy – II. etapa uvádějí, že v roce 1900 náleželo ke staré části kolonie Františkov sedmnáct domů a k nové části osm domů. Mapa z roku 1914 dokládá 27 objektů. Jiní autoři uvádějí zcela odlišné počty domů. T. Myslivec v Monografii OKR informuje, že v roce 1929 v kolonii stálo celkem osmnáct domů, z toho bylo šestnáct domů dělnických a dva úřednické, ve kterých bydleli zaměstnanci jámy Trojice a jámy Ema. Jednotlivé domy byly přízemní a měly vedlejší hospodářské budovy. Šířka ulic byla 5-8 m i s chodníkem. Volné plochy mezi domy byly upraveny jako zahrady.. Úřednické byty se skládaly ze dvou pokojů, kuchyně, spíže, předsíně a sociálního zařízení v přístavku.