Vyšla kniha o životní cestě horníků, kteří jimi byli tělem i duší.
Pro ty, kdo chtějí nahlédnout
do duše několika havířů
ostravsko-karvinského revíru,
kteří zasvětili svůj život šachtě,
je určena kniha Cesty k hornictví
a hornictvím. Petr Janků, sám
dlouholetý zaměstnanec OKD,
v ní seřadil otevřená a upřímná
vyprávění především těch, se
kterými se osobně setkal díky své
profesi. Autory jednotlivých kapitol
jsou chlapi nejrůznějších hornických
profesí z řady šachet, pro
které bylo hornictví nejen zaměstnáním,
ale doslova životním
posláním.
„V dnešní pro hornictví mimořádně
složité době je velmi dobře,
že se o tomto řemesle a lidech
s ním spojených píše,” praví se
v předmluvě Jana Kuriala, rovněž
autora několika publikací věnujících
se problematice ostravsko-
-karvinského revíru. „Velmi pozitivní
je, že v každé kapitole vypráví
hlavní hrdina sám o sobě a autor
jen velmi lehce doplňuje jeho
výklad svými dotazy či vysvětlivkami.
Výsledkem je, že každá
část je autentická s osobním,
nikoliv převyprávěným příběhem,”
vyzvedává formu zpracování
knihy.
Čtenář se v ní seznámí s havíři,
kteří ve svém vyprávění vzpomínají
na dětství, dobu dospívání,
nástup do hornictví, průběh práce
a působení na šachtách, připomínají
také některé své kolegy
a provozní události. Zachyceny
jsou rovněž proměny jejich aktivit
a činností v novém hospodářsko-
politickém uspořádání země
do současných dnů. Jde ovšem
o pouhý zlomek životních příběhů
těch, kteří v temných důlních
chodbách a porubech strávili
kus svého života. Vždyť svého
času, v době největší „slávy“
na šachtách ostravsko-karvinského
revíru, denně fáralo na 70 tisíc
horníků.
„Všem těmto lidem patří uznání
a poděkování. Ať už si práci
v dole zvolili dobrovolně, nebo
byli k tomu přinuceni okolnostmi
tehdejšího života,” píše v úvodu
knihy její hlavní autor Petr Janků.
Poděkování patří rovněž Nadaci
Landek Ostrava, Klubu přátel hornického
muzea v Ostravě a společnosti
Ferrit, které svými příspěvky
umožnily vydání této unikátní
knihy.
O HLAVNÍM AUTOROVI
Petr Janků (*1938 – Praha) se vyučil
horníkem v Šumbarku, maturoval
na SPŠ hornické v Ostravě, kde
v roce 1964 promoval na VŠB jako
báňský inženýr – obor Důlní měřictví.
V témže roce začal pracovat na závodě
1-Žofie Dolu Čs. pionýr v Orlové.
Od roku 1970 působil v technických
provozních funkcích ve vedení Dolu
ČSM ve Stonavě, od roku 1979
na závodě Barbora a na podniku
Dolu 1. máj v Karviné. Na vlastní
žádost odešel z funkce hlavního
inženýra podniku a od roku 1987
pracoval jako směnový technik HBZS
v Ostravě-Radvanicích. Po listopadu
1989 byl ředitelem pro techniku
a rozvoj GŘ OKD. V lednu 1991
odešel do předčasného důchodu.
Později (1994–2002) působil
v několikaměsíčních nepravidelných
stážích jako expert na patagonském
Dole Rio Turbio v Argentině.
Nyní aktivně působí v Klubu přátel
hornického muzea, kde se věnuje
především publikační činnosti.