Bratři Gutmannové s Ignácem Vondráčkem si na přelomu 60. a 70. let 19. století pronajali, a pak i koupili od barona Rothschilda kutiště v Orlové a okolí.
Důl Žofie v Porubě u Orlové ve dvacátých letech minulého století. V roce 1871 nechali v Porubě u Orlové hloubit jámu Žofie. Dostalo jméno na počest manželky jednoho ze sourozeneckých společníků Davida. Těžířstvo Kamenouhelné závody Orlová-Lazy (název od roku 1877) už dříve otevřelo Novou jámu v Lazích a později Suchou v Dolní Suché. Z původní výměry čtyřicet hektarů se důlní pole rozrostla až na téměř patnáct set hektarů.
Důl Žofie sice patřil geologicky do karvinské dílčí pánve, organizačně a provozně však byl začleněn do petřvaldské dílčí pánve. S pravidelnou těžbou se začalo v roce 1874, aby už po čtyřech letech šachta vydala roční těžbu 65 tisíc tun uhlí. Dobývaly se hlavně porubské a jaklovecké sloje ostravského souvrství, v přídatných polích u hranice s Doubravou a Lazy i nejstarší vrstvy karvinské, od Prokopa přes sedlové sloje po spodní sušské.
Od začátku dvacátého století význam Žofinky rostl. Přispělo k tomu vybudování železniční vlečky a rozfárání nových uhelných zásob. V roce 1917 měla přes pět stovek zaměstnanců, horníci nakopali téměř čtvrt milionu tun uhlí. Na této úrovni se šachta udržovala po celou dobu existence první čs. republiky. Majitelé Kamenouhelných závodů Orlová-Lazy se v době světové hospodářské krize na počátku třicátých let dostali do finančních potíží a těžířstvo prodali České obchodní společnosti v Praze.
Během války zůstala kontrola nad orlovskými a lazeckými důlními poli v rukou pražské Živnobanky, na rozdíl od většiny revíru, který ovládl říšský koncern Hermann Göring Werke. Tato nepodstatná okolnost nic nemohla změnit na tom, že veškerá těžba sytila německou válečnou mašinérii. Také na Žofii „lámali“ rekordy, když třeba v roce 1941 překročili do té doby nevádanou hranici 620 tisíc tun uhlí ročně.
Po osvobození a znárodnění těžkého průmyslu v roce 1945 si Důl Žofie v Orlové udržel samostatnost až do roku 1963, kdy byl včleněn do Dolu Čs. pionýr se sídlem v Petřvaldě. Stal se závodem číslo 1, Václav dvojkou a Evžen trojkou. Žofinka v té době zaměstnávala kolem 1500 lidí a ročně vydala až 707 tisíc tun uhlí (1960). „Pionýrská“ éra skončila v roce 1970, kdy petřvaldské a orlovské jámy spojili pod hlavičku Dolu Julius Fučík. Žofie se stala závodem číslo 5 a ještě jednou pokořila rekordní roční těžbu. V roce 1978 její horníci nakopali 778 tisíc tun uhlí. Těžba byla ukončena v roce 1994 a o čtyři roky později šachtu zasypali. Zůstaly jámy 1/3 a 4/3, od roku 1999 se systémem čerpání důlní vody pro ochranu činných dolů karvinské dílčí pánve před přítoky vod z petřvaldského podzemí. Žofinka tak bude ještě několik desetiletí plnit podobnou roli jako v Ostravě Důl Jeremenko.
Žofie zůstala nad vodou
