Ukázka z knihy Martina Jemelky „Lidé z kolonií vyprávějí své dějiny“
Vypráví paní K.K, která se narodila v Michálkovicích v kolonii jámy Michal kde žije dodnes.
Rok 1968 jsme prožívali zle: Náš jediný syn byl zrovna s gymnáziem na brigádě a v rádiu hlásili všelijaké věci, bála jsem se o něj. A když všechno pominulo, podali na mě místní komunisté žalobu, že jsem poslouchala rádio, že jsem nechtěla komunistům prodávat chleba a vůbec že jsem nějaký ten element. S chlebem byl problém, protože ho byl nedostatek a musela se živit i naše bratrská armáda, takže pekárny nestačily péct. Postavil se za mě ale Pramen a místní komunisté hned chtěli se mnou uzavírat smír. Hlavně komunistky. (Víte, ženské ve straně - straničky - ty Vám byly někdy horší než chlapi komunisti.) V Michálkovicích byl hlavní komunista nějaký pan B., který byl i v koncentráku. (Bůhví, co tam dělal, protože když byl jako komunista v Petřvaldu, poznali jej tam lidé, kteří taky byli v koncentráku, a hnali jej kameny. B, mě jednou potkal a říká mi: „Byli jsme se ve škole podívat na práci Vašeho syna!" Rozklepala jsem se strachy, protože syn je moje všecko. Syn napsal nějakou práci a B, mi vyhrožoval. Víte, jednou jsme se se synem dozvěděli, že budou rozpouštět knihovnu, tak jsme si šli pro knihy. Sice pozdě, ale přesto jsem donesla domů kabelu plnou knih. Mezi nimi i knihu o Janu Masarykovi. Syn napsal písemnou práci o Janu Masarykovi a B, mi potom vyhrožoval. Naštěstí vše dobře dopadlo: Učitelé mého syna neshodili, dali mu pěknou známku, syn se dostal na vysokou, vystudoval v Brně na lékaře, má šťastné manželství a já už jsem dneska prababičkou.
Když jsem se tu před čtyřiadvaceti lety ve čtyřiapadesáti letech nastěhovala, byly jsme tu většinou jen samé vdovy, mezi nimiž jsem byla nejmladší. Naše ulice byla jedna krásná zahrádka vedle druhé. Byla to krása. Dneska je všecko jinak. Kdysi se nám tu ohromně bydlelo. Babky si navzájem pomáhaly, když
jim přivezli uhlí, a vůbec jsme si maximálně vycházely vstříc. Nelezli jsme si do bytů nebo do soukromí. Jen jsme si pomáhali. Staří pomřeli, nebo odešli do domovů důchodců a někdy mám pocit, že nám do kolonie se stěhovali jen samé neplatiče. Starých lidí v kolonii ubývá a přibývá mladých. Romové se v kolonii začali objevovat až po druhé světové válce. Ti, kteří pracovali na šachtě, žili slušně a pracovali, protože chlapi na šachtě je donutili, aby pracovali. S těmi, kteří nepracovali, byly problémy. Říkalo se, že jeden ostravský straník pozval Romy na Ostravsko, protože za to dostal obrovský balík peněz …
Já jsem si tu demokracii jinak představovala. V novinách jsou jen samé nahotinky a parfémy a půjčky. Nikdo lidi nevede ke spořivosti a práci. Nebývalo, že by děti šly do školy bez svačiny a že by si musely svačinu kupovat samy. A ještě jsou rohlíky v popelnici! Kdysi to tu bylo všecko velice přátelské. Dříve mě nenapadlo, že by mě mohl někdo přepadnout. Ale přesto se nám tady dobře bydlí: Sluníčko vyjde, houpačku postavíme, žolíky si zahrajeme... Ale sil ubývá. Život jsem měla těžký, ale končí happyendem.
