Seděli zme v ponděli odpoledne Na Upadnici a čekani na televizni přenos fotbala Žižkov–Banik sme se kratili dřistami o pravě uplynulym vikendě. „To zas raz ti synoptici trefili kozla!,“ začal dišput Juzek. „Kemu a za co zas tak škaredě nadavaš? Kdo je jakisik synoptik?,“ zeptal se ho Antek. „Něčitaš, něviš. Synoptik je meteorolog, kery skuma všecki meteorologicke jevy zaznamenane na velkim uzemi, třebas v cele Evropě, a podle nich potym předvida počasi na dalši dni,“ vysvětlil sem mu učeně za potlesku cele hospody. Přidal sem obvykle herecke pukrle a dali posluchal Juzka.

Byl sobotni podvečer, ja se těšil na přenos fotbalu Slavia-Banik, Mařa cosik štrachala v kuchyni, když se ozvalo enem take něsměle cinknuti zvonka u dveři. Valim k domacimu telefonu, řvu do ňho až sem malem pluca vypluvnul, ale na druhim koňcu ticho! „To se asik zase hraju děcka a mačkaju zvonki!,“ pravila Mařa. Ani sem nědosednul ku televizi, když se ozval zvonek znova. Včil ale smělejši. Bylo jasne, že je kdosik přimo za dveřami. Odeviral sem a nadechoval se k nadavce, když sem uviděl Jaryna. Stal tam vysmjaty jak lečo, v ruce košik z hřibami: „Vidiš? Rostu! A tak moc, že sem ti jich aji paru přivez!“ S odevřenym pyskem sem vzal od něho košik. „Tyn bysem prosil vratiť!,“ pravil Jaryn, když předtym uctivě odmitnul pozvani na kafe. „Musim ešče k Břetikovi, Poldkovi, Antkovi a Tomkovi,“ dodal. A niž sem stačil cosik řecť, už byl ve vytahu a smětal pryč. Na jedne straně sem byl z tych hřibuv rad, ale na druhe zas nasrany, bo už se ozvala Mařa: „Ale, Lojzek, rob hned s tymi hřibami! Bo jak sedněš ku fotbalu, je pulnoc a zitra to tu budě smrděť jak na hnoju!“ Zamrmlal sem cosik o guvně, ale dal se do teho. Když sem skoňčil, bylo po fotbale. A podle kamošuv, sem o moc přišel…

Tak zme se zase po dluhe době zešli všeci Na Upadnici. Dovolena tym šťastnějšim skoňčila, a ti su pochopitelně nasrani, my, co zme nikaj něbyli a nikaj ani už něpojedem, zme nasrani tež. Temu sedime v hospudce jak parta zapčklych a nasranych emerytuv. Ale dluho to nikdy nětrva, bo se zas zvyknen na tyn naš pravidelny pivni rytmus a sranda se vrati do našich řad. Ale popořadku.

Přibelhal se Na Upadnicu tajak stařik těsně před smrťu. V jedne ruce termosku, v druhe ruce termosku a v siťovce ešče jednu. „Kaj s tym nakladem, Jaryne?,“ zeptal sem se chlopa, kery vitalniho Jarka, jak zme se ho pamatovali ešče než jel na dovolenu, připominal enem zdalky. Bylo to v ponděli a Jaryn stravil vikend na chalupě. „Ty se směješ, ale ja sem na umřiti! Myslim, že sem to na te chalupě trochu přehnal. Lazil sem po hřibach a našel enem paru bedel a tři pravačky! Ale utahany sem byl tak, že ešče včil tělo něcitim a smrť mam doslova na jazyku!,“ pravil a zesul se do stolka.

Přiletěl v ponděli Na Upadnicu Antek a už od dveři řval: „Tu to matě! Klidna sila je klidna sila! Ta nikdy něcigani, někrade, něbere uplatki. Holt naša strana je cnosť sama!,“ zadařilo se mu aji zarymovať, jaku měl radosť. Čuměli zme na ňho jak zjara, bo zme něbyli v obraze, ale během chvilki nas do něho dostal:

Bylo to velke vitani oto v ponděli Na Upadnici! Z dovolene se vratil Jaryn, a enem co se s nami postiskal, valil ku oknu za tymi svojimi vypěstkami. Bal sem se, že budě pyskovať, bo ty rajčatka su sice červene, ale fakt enem o pohlavek věči než kuličky do děcke hry. Ale moje obavy byly zbytečne. Jaryn enem zařil: „Diky, synci, pěkně stě mi ty moji sazenički hlidali. To je radosť pohleděť. A že su rajčatka male? Co je male, to je mile, ni?! Enem ty ogurki su nic moc! Ale dycki se všecko něpovede, co?! Aspoň zme se ozkušali, že aji v hospodě se da pěstovať zeleninka. A uviditě, že přišti rok to budě lepši,“ uzavřel hodnoceni zahradki za oknem a poručil se pivo.

V bludišti na snímku se buď pohybuje Minotaurus, napůl člověk, napůl býk.

Nebo se tam vyskytují manažeři OKD, napůl havíři, napůl bílé límečky.

Nebo si tam hrají nejradši děti, napůl k radosti, napůl k starosti rodičů. Radost sice mají, že se děti baví, starost proto, že se jim nechce skončit.

Jen jedno je jisté –

Seděli zme v tym hicu, majitel hospody Na Upadnici ešče furt něnaspořil na klimu, u piva tajak tři mušketyři: ja, Erďa a Antek. Zbytek partyje se totiž dovoluje. Jiřik se vydal znova do Řecka za těplem (vul, tu je včil těplejši niž tam!), Břetik se smyka kajsik po Slovensku, Poldek vyrazil s celu rodinu na Ostravicu (temu my se s Antkem pařime doma!), a ostatni nas něinformovali. Hlavně Jaryn tutlal, kaj miři! Ale aji tak se mu starame o ty jeho rostlinky. Mezi ogurkami už sem našel dvě take bucloňki tak na jeden raz do huby, tuž sem ich zjed. Byly bez chuti a bez zapachu. Už ale začinaju dozravať rajčatka, esli se tak da řikať zelenym kuličkam o pohlavek menšim než pingpongovy miček … Tak uvidime!

Nastalo Na Upadnici obdobi velkich lučeni. „Je to marne, leto je tu a je třa regenerovať psychicke i fyzicke sily a ni furt vysedavať v hospodě a dřistať o ničim!,“ pravil filozoficky Břetik a každemu z nas podal ruku. Před hospodu už stala jeho škodulka nacpana až k prasknuťu jidlem, hadrami, spacakami, stanem a hlavně dvumi vnukami s manželku. A něsmim zapomenuť na dvě basy ostravske dvanactki, kere Břetik obvykle skonzumuje za tydiň. Včil ale dufa, že to budě měť na delši dobu, bo o dovolene budě častějši řidiť auto …

Tak už se to provalilo! Dobře naplanovanu akcu zme „nachytali“ Jaryna s tymi jeho utajovanymi rostlinkami. Pomoch nam ku temu vrchni Zbyňďa, kery mu nakukal, že v hospodě nikdo neni a že sedime všeci vzadku na zahradce. Jaryn se tak hned hnal ku oknu a začal ty svoje milovane ogurečki, rajčatka a paprički s něžnymi slovičkami zalivať a kypřiť im v tych květinačkach hlinu.

Aji po tydňu doznivaly Na Upadnici dřisty kolem zpivajici ministerky Parkanove. Jaksik zme němohli překusnuť, že ta děvucha něuzna za vhodne řecť prosto: „Byla to sranda, kapku sem se sice sekla, ale jedem dali, ni?!“ Ale ona se furt drži teho svojiho, že to tak citi a že je všecko v naprostym pořadku. Enemže v pořadku by to bylo, kdyby něbyla tu ministerku! Kdyby byla obyčejnu občanku Parkanovu.

Musim vam duvěrně zděliť, že čim vic sviti a hřeje slunko, tym věči rupy ma kamoš Jaryn. Už se němože dočkať, až vyrazi na hřiby. A bo ešče němože, tuž se plně věnuje aspoň zahradkařeňu.

Už sem pravil, že něrad chodim po šmigrustě. A bo zme se ani letos přes kvalitni domluvu v sedum rano před hospodu Na Upadnici nězešli a venku bylo pěkně, vytahnul sem z garaže tu svoju plechovu nadheru, naložil Mařu s vnukami, a vyrazili zme do světa. „Kaj jeděme, Lojzečku?,“

Že zme byli Na Upadnici po sobotnim prohranym zapase našich fotbalistuv s Němcami nasrani, nětřeba řikať. Co ale věčinu z nas vytočilo v ponděli, to byl ulet pěti z nich v noci na hotelu. Pravda, že už skoro všeci mame davno za sebu tu naivni představu, že po prohranym zapase by sportovci nejrači zalezli kajsik do ďury, srceryvně bečeli a trapili se.

Když se spomenu, že ešče před tydněm – v utery 13. března – chodily mlade děvušky ve městě enem tak