Byl to štvrtek na zabiti. Místo dvojich Juzkovych oslav zme chovali Erďovu Evulu. „No, co už narobim. Žiť se musí a bečeť tež furt němožu. Ešče, že už děcka su na svojim. Ja už to jaksik tych paru rokuv, co mi ešče panbuch da, doklepu,“ pravil Erďa Na Upadnici, když sme zvedli fernet na Evuline lehke papuče. Chvilu bylo take trapne ticho, tuš sem spustil na odlehčeni svůj nědavny zažitek. „Isto už sem vam vykladal, že se každy patek třinasteho schazame spolužaci ze zaklad- ky v jedne hospodě na Stodolni v Ostravě. Kupodivu nas přidě dycki dosť, člověk by se myslel, že už fura budě pomřetych, ale jaksik se furt držime při životě…“ v tym momentě sem se zarazil a provinile se dival na Erďu, ale tyn byl v pohodě. Tuš sem pokračoval: „Dokoňca tam s nami choďa aji ti, co nas vtedy učili. Hlavně naš třidni. A musim přiznať, že sem fakt dycki v šoku jak tyn Luboš, o osum rokuv starši niž my, furt vypada. Ale to sem měl čekať. Dyť to byl dycki taki asketa a sportovec co cigaretlu, vino či gořalku do huby něvzal. Dalo by se řecť taki Limonadovy Joe.

První květnový čtvrtek uplyne přesně 30 let od okamžiku, kdy došlo k obrovské tragédii, při které tehdejší Důl Doubrava postihl silný výbuch. Vysoká koncentrace oxidu uhelnatého, spotřebování veškerého kyslíku s následným prudkým šířením požáru nedávalo žádnou naději na záchranu 25 důlních pracovníků, kteří spojili svůj život s hornictvím – psal se 7. květen 1985.

Pietní akt proběhne na den přesně, tedy 7. května od 16 hodin u památníku obětí na doubravském hřbitově za účasti představitelů Římskokatolické farnosti Doubrava, zástupců OKD či kroužků krojovaných horníků. Všichni společně uctí památku horníků, kteří zemřeli při výkonu svého povolání. Následně se celý průvod za doprovodu dechové hudby přesune do kostela sv. Hedviky, kde se koná pietní mše svatá.

„Lidský život je příliš vzácný na to, abychom na člověka rychle zapomněli. Zvláště, odejde-li bez rozloučení. Neštěstí v dole Doubrava, které si připomeneme, v nás vzbuzuje vděčnost za oběť a svědectví 25 kamarádů, jejichž smutný odchod je trvalým mementem, abychom prožívali co nejlépe čas, který nám je dopřán,“ prohlásil duchovní správce místní farnosti Marcel Puvák.

Slavné vysoké a neomylné prezidium je na šachťáku nejvyšší šajbou, o pravdivosti jeho názorů nelze nijak pochybovat. Přesto lze člověka v této funkci zaskočit, jak se to stalo vedoucímu výroby DZ 3 Marku Červenkovi, když dostal cetrifi kát z Nové šichty o absolvování rekvalifi kace v oboru „Čerpadlář, žumpař – specialista na likvidaci sraček“.

„Jisté tematické okruhy jsou při přípravě šachťáku dány, ale jinak do poslední chvíle nevíme, co kdo tvoří, na koho co vymyslí. Kolikrát jsme všichni překvapeni,“ řekl Červenka s tím, že ve svém případě měl vedení šachťáku rozděleno v poměru 60:40. Připravený program versus improvizace. SVNP přitom vykonával druhým rokem.

Seděli zme v patek Na Upadnici, lemtali každy to svoji a vedli dišput o tym, čemu letos s Juzkem něslavime jeho svatek i narozki – 19. března už bylo, a my furt nic… Byl to dišput o ničim, jak se řika o hovně, bo hlavni akter chyběl, a tež zme ani zdaleka něbyli v plne sestavě. Paru kamošu do ni chybělo. Když se odevřely dveři hospody a v nich stal Juzek, mysleli zme se, že je planym řečam koněc. A že se konečně dozvime, co a jak. Enemže jak blizka buducnosť ukazala, spadli zme za chvilu do ešče věči srački, než zme byli předtym. Ale popořadě.

Chlapi ze šachet obohatí návštěvníkům prohlídku svými bohatými zážitky, říká ředitel Landek Parku Lumír Plac

Převzetí někdejšího Hornického muzea OKD společností Vítkovice Holding a jeho provozování zájmovým sdružením právnických osob Dolní oblast Vítkovice neznamená pro areál historické šachty Anselm (Eduard Urx) další útlum. Naopak – v běhu jsou například projekty renovace a nátěru těžní věže, přestavby bývalé stolárny na hospůdku či propojování dřívějšího meandru řeky Odry do současného toku. Více prozradil ředitel Landek Parku Lumír Plac.

Miroslav Fojtášek měl svým způsobem štěstí. Kamarád ze šachty ho kdysi vzal, a ne jednou, fárat do Dolu Hlubina, takže poznal i hornickou robotu v nízkých ostravských slojích. A dnes díky tomu při provádění návštěvníků průmyslového skanzenu Dolní oblasti Vítkovice (DOV) může doplňovat naučené informace vlastními poznatky.

„Milan Šeděnka byl důlním elektrikářem na Hlubině, já poruchovým elektrikářem na Závodě 1 ve Vítkovicích. Pocházíme ze stejné vesnice – z Výškovic – chodívali jsme spolu i do Sokola, takže slovo dalo slovo a mohl jsem se podívat, jak to chodí pod zemí. Sjížděli jsme po zadku po svažných, omlátil jsem si hlavu o strop, nebyl jsem zvyklý na takové prostory. A horníci v nich leželi a fedrovali krátkými lopatami uhlí,“ uvedl Fojtášek, který ve vysokopecním provoze sousedícím s Dolem Hlubina pracoval v údržbě necelých dvacet let.

Další čas strávil v rámci Vítkovic na stavbách hutí a koksoven. „Pro koksovny v revíru jsme byli generálními dodavateli. Poznal jsem je všechny a nyní návštěvníkům v Dolní oblasti Vítkovic říkám, že bez havířů by z vysokých pecí nevyteklo nic. Bez uhlí zpracovávaného na koks by nebyl ani výsledný produkt hutí pro železárny,“ poznamenal.

Areály nabízejí zábavu, ale i poznávání pro celé rodiny, své si v nich najdou také milovníci sportu či umělci.

Konec zimy se nese nejen v duchu probouzení přírody, ale také aktivit v okolí šachet a v průmyslových areálech, které po útlumu slouží jako skanzeny. Sezonu tradičně první jarní den zahajovali jak v komplexu Dolní oblasti Vítkovic (DOV) s Dolem Hlubina ležícím na dohled od centra Ostravy, tak i kousek severněji v areálu Dolu Anselm, pod kopcem Landek v Petřkovicích.

„Letos hodláme prostřednictvím celého portfolia našeho počínání a kulturních či turistických programů podpořit kampaň Rok průmyslu a technického vzdělávání 2015, vyhlášenou Svazem průmyslu a dopravy ČR. Ta pro nás představuje klíčový projekt. Jsme přesvědčeni – a veškeré naše snažení o to usiluje – že nabízíme efektivní nástroje pro technické vzdělávání a kreativní uvažování vůbec,“ oznámil Petr Koudela, ředitel zájmového sdružení právnických osob DOV.

Arnošt Felkl se pohybuje ve světě havířiny od svých patnácti let, kdy nastoupil do učení na vrtače-geologa, razil však i pražské metro či hloubil libyjské studny.

Arnoštu Felklovi pomalu, ale jistě táhne na osmdesátku. Nicméně zaskočit záludnou otázkou z oblasti hornictví se jako průvodce v areálu historického Dolu Anselm v Landek Parku hned tak nenechá. Vždyť kromě zdejší jámy během své aktivní kariéry profáral dalších pětačtyřicet šachet ostravsko-karvinského revíru!

„Pocházím z Vysočiny a s rodinou jsme se na Ostravsko přestěhovali v roce 1950. Kdo hádá, že kvůli práci, má pravdu. Táta chodíval z našeho finského domku v Ludgeřovicích na šachtu Lidice, dříve Oskar, kde fáral na čelbách,“ vzpomínal Felkl. Sám přišel do osobního kontaktu s havířinou ve třiapadesátém roce na Hornickém učilišti číslo 6 v Šumbarku (Havířov tenkrát ještě neexistoval) ve dvouletém oboru Vrtač-geolog.

Velikonoční zvyky havířů se nelišily od obyčejů praktikovaných zbytkem populace v regionu, odrážely zvyky tehdejší doby.

Důlní koníci na povrchu. To je podle historiků hlavní velikonoční specifikum v hornických lokalitách. Průvodce v památkovém Dole Michal v Michálkovicích a spoluautor publikace Hornická kuchařka z Ostravska Miloslav Rucki uvádí, že vyvážení a svážení koní nicméně přinášelo jisté obtíže, takže se tento zvyk neudržoval všude.

„Nejčastěji se do takzvaných Havířských jízd zapojovali horníci z jam Anselm, Hubert či Ida. Důlní koňaři vyváželi svá zvířata na povrch už na Zelený čtvrtek, na Velký pátek je nakrmené a vyhřebelcované vodívali po nádvořích šachet, a pak s nimi vyráželi za děvčaty do okolních vesnic. Jízdy opakovali na Bílou sobotu i Velikonoční pondělí. Inspirací tomu patrně bylo vyhánění koní sedláky a čeledíny do tekoucí vody časně zrána na Velký pátek,“ vysvětlil Rucki.

Dva razy v životě sem se v Ostravě potkal ze zajimavymi cizyncami! Prvně to bylo ešče za hlubokeho totača. Z Mařu sme vtedy byli ve „zlině“, tuž sem se v nedělu po obidě zebral a šel na špacir po Ostravě. Když sem šel kolem Domu potravin, dostal sem chuť na gruziňaček. Tak sem vlez do Sněhurki. To byl bar v hotelu Imperial. Robil tam jeden muj kamoš. Když mě Zdenek uviděl, hned na mě maval: „Ty umiš anglicky, že, Lojzek? Je tu jeden host z Londyna a něma se s kym podřistať. Tak ti ho přihraju...“ Než sem stačil co řecť, už vedle mě seděl taki chvistek a furt esli se s nim dam viskej? Připadal mi kapku přitěpleny, tuž sem se chtěl stahnuť. Enemže chlop byl něustupny a furt mi chvalil moju angličtinu a že je rad, že se može s kymsik podřistať. Když mi furt vnucoval tu visku, pravil sem mu, že něchcu, že sem „full“. A to sem neměl řikať, bo v angličtině „full“ znamena ni enem „plny“, ale tež „blazen“. Chlop se smjal tak upřimně, že sem přestal měť strach, že mi natrhně konečnik a docela zme se potym fajn pokecali! A něbudu tajiť, že na jeho učet aji popili. A jak inač, řeč se při štamprlach stočila aji na sport. A synek se mě zeptal, esli je v Ostravě tež fotbalovy klub. A kemu fandim.

Šéfové celostátních odborů fárali v severní lokalitě Důlního závodu 2 do porubu 401 200. Ocenili náročnou práci horníků.

Vedení Českomoravské konfederace odborových svazů se přijelo ve středu 18. března do severní lokality Důlního závodu 2 přesvědčit, co vše obnáší práce horníků stovky metrů pod zemí, a že snaha hornických odborů i společnosti OKD, aby zaměstnanci důlních provozů mohli odcházet do důchodu dříve než zbytek populace, je vzhledem k náročným podmínkám a specifičnosti práce v podzemí oprávněná.

Z hutí do čela odborů
Předseda ČMKOS Josef Středula a jeho zástupci Radka Sokolová a Vít Samek sfárali spolu s šéfem SHO Jaromírem Pytlíkem a OS PHGN Janem Sábelem do porubu 401 200 hlavního předáka Tomáše Kovala z úseku vedeného Davidem Miarkou. Doprovázeli je výkonný ředitel OKD Dale Ekmark, ředitel Důlního závodu 2 Bronislav Batorek a vedoucí odboru řízení výroby OKD Jiří Hanusek.

„Jsem původní profesí huťař, extrémní pracovní prostředí mi tedy není neznámé. Samozřejmě v dole, kde jsem byl vůbec poprvé, je to jiné. Hornictví a těžba nerostných surovin byla, je a bude pro náš stát klíčová. Každý, kdo nechce uznat hornickou práci je, mírně řečeno, hlupák,“ uvedl Středula, který pochází z Opavy a po studiu na střední strojnické škole ve stejném městě pracoval ve Vítkovických železárnách na údržbě válcovací trati. Následně odstartoval přes OS KOVO svou odborářskou kariéru.

Již na počátku návštěvy deklaroval Středula svůj zájem navštívit reálné pracoviště a na vlastní oči se přesvědčit, v jakých podmínkách horníci pracují. „Nechci vidět žádnou hornickou dálnici nebo skanzen, kde bude vše vyleštěné a uklizené, protože má přijet návštěva. Chci vidět, s čím se horníci každý den v práci setkávají. Zajímá mě realita,“ řekl Středula.

Koordinační výbor důchodců OKD informoval o činnosti hornických seniorů v roce 2014 na tradiční valné hromadě.

Havířskými symboly vyzdobený Klub hornických důchodců Dolu František (známý jako Domeček) v Horní Suché se ve středu 18. února stal místem valné hromady důchodců OKD. Delegáti z 38 seniorských organizací tam zastupovali na 10 tisíc členů, bývalých zaměstnanců OKD.

Význam valné hromady, jakož i samotných hornických seniorů podtrhla účast Karolíny Drozdové, pověřené řízením Nadace OKD, Marka Síbrta, mluvčího OKD, předsedy Odborového svazu PHGN Jana Sábela, Oldřicha Pospíšila, předsedy Svazu důchodců České republiky, Jiřího Valoška za Sdružení hornických odborů OKD a dalších hostů.

Kromě hornických tradic je zapotřebí také udržovat těžbu koksovatelného uhlí, zdůraznil jubilující ředitel Nadace Landek Ostrava Josef Gavlas.

Významného jubilea se právě v den vydání osmého letošního Horníka dožívá člověk, jenž spojil s havířinou jak aktivní třicetiletou kariéru v ostravsko-karvinském revíru, tak i současnost hornického důchodce. Řediteli Nadace Landek Ostrava a 2. místopředsedovi Sdružení hornických a hutnických spolků ČR Josefu Gavlasovi jsme k jeho 70. narozeninám srdečně popřáli. A pak mu dali slovo.

Jak se cítí čerstvý sedmdesátník?
Sedmdesátka? Neznamená to pro mne žádný velký předěl! Cítím se relativně zdráv navzdory zaprášeným plícím. Nekouřím, sportuji, snažím se udržovat v dobrém fyzickém i psychickém stavu, takže si svůj věk vlastně moc nepřipouštím. Mimochodem, k těm plícím zaprášeným ze šachty – když jsem dělal v nultém ročníku VŠB pomocníka kombajnéra na Zárubku, pamatuji na hlavního předáka Michalce, který, ač pak předseda Klubu přátel Lysé hory, zvládl ujít do kopce na prvním výšlapu sotva dva kilometry. Poté dokázal po horách chodit normálně, což svědčí o tom, že je třeba nevzdávat se a zdraví i kondici utužovat.

Seděli zme Na Upadnici a nudili se. „S tym počasim je to tajak z moju staru: chvilu prši, chvilu fuka věter, potym zas vyleze slunko a v těplym kabatě se potime jak dveři od chliva! Už mi z teho jebe!“ pyskoval na celu hospodu Poldek. „Ale už se ma včil vyrazně oteplit. Pry až tak, že vytahněme kraťasy… Ale musiš se tež uvědomiť, že se pravi: březen za kamna vlezem, duben ešče tam budem, až ale přidě maj, vyženem kozy v haj!“ připomnil sem mu lidovu pranostiku. Enem se ušklibnul a procedil mezi zubami, že by rači kozy v rukach niž v haju! Abysem mu aji kamošum spravil naladu z teho vrtkavého počasi, povykladal sem im přihodu staru jak Metuzalem, ale pro nich něznamu, bo u teho něbyli.

Byl to taki den blbec, jaky se občas přihodi. Už rano sem se zbudil taki rozlamany, prosto bolel mě cely Lojzek. Hned sem se spoměl na herca Menšika, kery pravil, že když se chlop po šedesatce rano zbudi a nic ho něboli, tuš je mrtvy. Ale do srandy mi, pravda, moc něbylo. Přitym sem moc duvodu byť smutny a nasrany neměl. Možna ale temu, že unor byl dycki v naši rodině šťastnym měsicem, bo nas moc slavilo narozeniny; Enemže včil sem z tych unorovych zrozencu zbyl už enem ja. Ostatní už odešli na věčnosť. Aji naš dluholety kamarad Kazik, kereho zme loni pochovali. A tak sem v tyn posrany den, pondělí to bylo, přišel Na Upadnicu a hned se poručil černeho švihaka. „Co se robi, Lojzek, že lemtaš lak na rakve?“ okomentoval muj počin z velkim fernetem Antek. „Ale, tak na mě pad jakisik smutek. Před paru rokami, vlastně ešče loni, byzme včil slavili narozeniny Kazika. Pravda, byl už sice špatny, ale furt ešče žil. No a dneska ho neni. Tuš mu chcu tym fernetem poslať tam navrch pozdrav a ujištěni, že na ňho myslim, a že tu je furt mezi nami…“ vysvětlil sem.