Už je to tu aneb Dneska naposledy

Autor: Redakce Horník <marek.sibrt(at)okd.cz>, Téma: Zábava, Vydáno dne: 28. 05. 2016

Všecko raz skoňči! Bo musi! Taki už je koloběh života! A tak když sem ze svojimi dřistami v Horniku ešče v minulym stoleťu začinal, nětušil sem, že budu trvať tak dluho – skoro dvacet roku! Ale taka je už doba. Uhli ve světě ztraca na ceně temu se budě utlumovať těžba a někere doly budu dokoňca zavřite. Tuš není divu, že chybja peníze aji na vydavani Hornika. Ale hlavně až je na vyplaty chlopuv ze šachet! A tak když mi zavolal jeho šefredaktor, že noviny jako tydenik koňča a budu se vydavať v malym rozsahu enem jako měsičnik, něpřekvapilo mě to. I když mi zabylo hodně smutno…

     Pravda, zhruba před třemi rokami sem se tež lučil v doměňu, že už nikdy… a naraz se z Hornika znova ozvali, že vam ty moje dřisty chybija. Tuš sem se vratil. A to enem potvrzuje to zname pořekadlo: Nikdy neříkej nikdy! Tak to něpovim ani včil, i když to z našimi šachtami, haviřami a aji s tym tištěnym Hornikem vypada dosť bledě. Když se tak ohlidnu nazpatek, byly to dobré roki. Paru razy mě sice kdosik napadnul dopisem, ale ustali zme to jak ja, tak aji šefredaktor Hornika. Ale vic bylo spokojenych ludi. Dokoňca pražska organizace PR Klub roku 2011 ocenila ty moji lojzkovske dřisty v celostatni sutěži Zlata litera druhym mistem. Byl sem na to patřičně hrdy a chodil po hospodě Na Upadnici s diplomem v rukach a kinolem hodně vysoko od stola ku stolu a chlubil se. To mi věřtě! Sice sem za to guvno dostal, enem jednu, sice bohatu, večeřu s dvumi štamprlami a štyrmi plzňami, ale i tak bylo moje libido v sedmym něbu! Ja, byly to slastne chvilki. Ale na druhe straně. Když se každy z vas uvědomi, že za tych dvacet rokuv sem musel tydiň co tydiň vypluvnuť jakisik tyn dřist. Potym dojdětě ku čislu cosik kolem 1050 „fejetonkuv“ s myšlenkami na 31 500 řadkach z psaciho stroja. To už by dalo na paru knižek typu Ostravak ostravski, němyslitě? Musim přiznať, že mi za to sice spadlo paru zlatek do kasički, ale statisice, jake se beru za taku uspěšnu knižku, to něbyly. Ale ja se něstěžuju. Robil sem to rad. Mam rad lidi a rad im robim radosť. To stě z tych mojich dřistuv mohli vyčitať. Je mi proto fakt luto, že už se nědozvitě, co robja moji kamoši z Upadnice: Juzek, Antek, Poldek, Edek, Jaryn, Břetik, Jiřik, mlady Áda, jak se žiju Cyrilek z Mezřiča, skotačivy stařik Slavek, jak proživaju tyn naš ranny kapitalismus stary Kolder a jeho partyja od „červeneho stola“. Něbudětě vědět, jak to dali je Na Upadnici, esli ji hoři krb a či se místo kelnera Zbyňdi něvratila za pipu ta žirafa, co s kryglami tak motala, že člověk něvěděl jake pivo a z kere pipy pije. Už se něpřečitatě tradični frk Erdi, kery mi ale, jak sam pravil, naposledy pro vas jeden zašeptal do ucha:

Přidě do obchoda kovboj a pravi: Máte laso? – Prodavačka kivně: Kolik? – Kolik si strč do řiti, já chci laso! Fajne, ni?!

Tuš zdař buh, a když už sem skoňčil ja se svojimi dřistami, tuš až aspoň něskonča ty naše šachty! Byla by to škoda! Mějtě se, vaš Lojzek