Dvacet minut za katrem

Autor: Redakce Horník <marek.sibrt(at)okd.cz>, Téma: Zábava, Vydáno dne: 22. 05. 2015

„Vitě, chlopi, že něsem žadny velki bojovnik. A už vubec ni odvažlivec, kery bojoval za svobodu proti minulemu režimu. Ale přesto mě poslal za mřiže. Bez suda a rozsudka!“ pravil sem předevčirem Na Upadnici kamošum. „Ajaj, to zas buděš vymyšlať jakusik ptakovinu, abys nas omračil. S tym di do řiti!“ pravil předstiraně tvrdo Poldek. „Ni! To je pravdivy přiběh z roku 1978. Ale když neni zajem, možu se ju něchať pro sebe!“ urazil sem se naoko. „Ser na ňho a vykladej,“ povzbudil mně Antek.

Jak to vidí stryk Lojzek

„To sem raz seděl v jedne ostravske hospodě. Schazali zme se tam synci ze šachty, byvali sportovci a občas mezi nas zapadli aji v tedy aktivni sportovci. A pravě v roku 1978 přišel jeden hodně znamy sportovec, kery se vratil z mistrovstvi světa v tym jeho sportu a zaznamenal tam velki uspěch. Tuž to s nami bohatě slavil! Když před pulnocu našu hospodu zavirali, pravil mi: ,Lojzek, němaš ešče chuť pokračovať? Bo ja mam velku! Ty maš před hospodu auto, ja mam řidičak a v Imperialu maju odevřene až do rana, tuš pojedem, ni?!’ Měl sem dvojku v žile, moc sem něuvažoval a bo sem měl druhy den volno, kivnul sem. V Imperiale zme se naramně bavili a ve štyry rano pravila ta sportovni hvězda: ,Rodina čeka, ideme dom!’ Jak zme byli navaleni, zapomněli zme, kaj parkuje tyn muj kočar. ,Serem na to a jedem taxalem. Zrovna tu jeden stoji! Pravila ta hvězda a sedla se na misto řidiča. Vzadu seděly dvě slečny a enem se tak chichotaly, bo ho poznaly. Něsmjal se ale řidič teho taxika, kery vedle v budce telefonoval. Vystartoval jak Bolt na Tretře a vyhaňal ho od volanta. Jak se ale taxikař vydal znova k budce, kamoš seděl znova za volantem. To už se taxikař nasral a odjel. Kamoš mu na pozdrav enen tak placnul ruku na bočni zadni sklo. A to neměl robiť. Když zme přišli na zastavku u Elektry, obkličili nas dva přislušnici VB a až se legitimujeme. To byl druhy pruser. On sice občanku měl, ale ja ni. Tak nas zavřeli na nědalekim odděleni za mřiže s třemi šlapkami. Seděli zme tam asi dvacet minut, ale nam to připadalo jak cely rok. Až přišla ta nejvěči šajba, kera zrovna na okrsku byla, a s velkimi omluvami nas zavedl do kancelařa, kaj seděl tyn taxikař a tež se začal omluvať. Že pry kdyby věděl o keho idě, že by za policajtami něšel, ale že pry musel, bo pry zme mu rozbili to bočni sklo. Sportovec ze zatnutymi zubami vytahnul pětistovku, podal mu ju, až se kupi sklo nove, a šli zme na lokalku. Do řeči nam moc něbylo. Onen sportovec stal v lokalce u dveři, slzy v očach a furt enem drmolil: Taka drzosť, mně zabasnuť! Potym zme se slibili, že nikdo z nas nic někecně!“ skoňčil sem za huronskeho smichu kamošu. „A kdo byla ta hvězda?“ ptal se Poldek. „To vam něřeknu ani za pět a vice piv! Bo ju všeci znatě!“ pravil sem rozhodně. „Tak se to něch,” pravil Erďa a spustil. „Znatě tyn jak se pta jedna robka druhe: Už jsi někdy při souloži pozorovala svého muže? – Jó. – A jak se tvářil? – Stál ve dveřích a blbě čuměl!

Fajne, ni?!"                                                                           
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek