Napraveny flamender

Autor: Redakce Horník <marek.sibrt(at)okd.cz>, Téma: Zábava, Vydáno dne: 10. 05. 2015

---

Byl to štvrtek na zabiti. Místo dvojich Juzkovych oslav zme chovali Erďovu Evulu. „No, co už narobim. Žiť se musí a bečeť tež furt němožu. Ešče, že už děcka su na svojim. Ja už to jaksik tych paru rokuv, co mi ešče panbuch da, doklepu,“ pravil Erďa Na Upadnici, když sme zvedli fernet na Evuline lehke papuče. Chvilu bylo take trapne ticho, tuš sem spustil na odlehčeni svůj nědavny zažitek. „Isto už sem vam vykladal, že se každy patek třinasteho schazame spolužaci ze zaklad- ky v jedne hospodě na Stodolni v Ostravě. Kupodivu nas přidě dycki dosť, člověk by se myslel, že už fura budě pomřetych, ale jaksik se furt držime při životě…“ v tym momentě sem se zarazil a provinile se dival na Erďu, ale tyn byl v pohodě. Tuš sem pokračoval: „Dokoňca tam s nami choďa aji ti, co nas vtedy učili. Hlavně naš třidni. A musim přiznať, že sem fakt dycki v šoku jak tyn Luboš, o osum rokuv starši niž my, furt vypada. Ale to sem měl čekať. Dyť to byl dycki taki asketa a sportovec co cigaretlu, vino či gořalku do huby něvzal. Dalo by se řecť taki Limonadovy Joe.

Jak to vidí stryk Lojzek

Enemže v te době tyn ? lm ešče něnatočili. To až pozdějši, ale stejnak sem přesvěd- čeny, že ho beztak tvurci ? lmu znali a že im byl Luboš za vzor! Ale tajak ma černa svoju bilu a Joe svojiho protivnika a tež bratra Hogo Foga, tak aji Luboš měl brachu. Teho sem poznal a seznamil se z nim dosť blizce pozdějši. To sem faral na Bezruču a ostravski rozhlas tam přijel cosik natačať s kerymsik předakem co zrovna překonal jakisik rekord. No a byl tam chlop, co měl přes rameno na kšiře taki prastary magnetofon a tyn rozhovor natačal. Byl sem na tyn magič zvědavy, vtedy to byl pro nas mlaďochy doslova technicky zazrak, a tak sem za nim šel a ptal se na to zařizeni. Pravil, že včil něma čas, ale když mam taki zajem o tu techniku, tak až za nim přidu do radia, a tam mi všecko ukaže. Dal mi vizitku a ja z ni zistil, že ma stejne přijmeni, jak tyn naš třidni, enemže byl Milan. Když sem za nim do teho radia přišel, hned sem se na tu shodu jmen zeptal. – To je můj brácha! Ale moc se nemusíme. On je takový spor- tovní suchar, kdežto já vyzná- vám la dolce Vita – sladký život! Mám rád víno, zpěv i ženy, ale též si dám slivovičku a kouřím jako fabrika... – Od tej chvile to byl muj člověk a já na Luboša zapoměl. Enemže Milan se z rokami z mo- jiho života pomalu vytracal, až zmiznul nadobro. No a včil sem se teho Luboša zeptal, co je s Milanem? – Tys ho znal?- divil se. Už je po smrti! Dlouho jsme se nesnášeli, protože to byl ? amendr nejhrubšího ražení. Ani nevím kolikrát byl ženatý a vůbec si nedovedu představit, kolik hektolitrů vína a kořalky vypil, ale hlavně kolik milionů cigaret vykouřil. Nakonec se ale přece jen umoudřil. Přestal pít, kouřit a měl jednu ženu. No a pak našel i cestu ke mně. Byl jsem rád! – V očach sem mu viděl jakesik vlhko, ale to už se ku mně naklonil muj nejvěči školni kamarad Jan a špitnul mi do ucha: A hned nato umřel! Potlačil sem smich a tvařil se zučastněně, abysem Luboška něurazil…“ Chtěl sem dřisty o tej slezině dokoňčiť, ale skočil mi do teho Leonek, kery se zas po delši době zjevil Na Upadnici. A bo nevěděl, že zme po pohřebě, zahulakal vesele: „Znatě tyn, jak se chlopi bavili, že pujdu na maškarni? A jeden pravi: Moja chce isť v čimsik hodně blyskavym! – To tam budě isto zařiť! – Ni! Nějdě za řiť, ale za princeznu! Fajne, ni?!“ Kuknul sem na Erďu a viděl, že se tež uculuje. A to bylo dobre zištěni, bo živi patřa k živym a žiť se musi, ni?!

Fajne, ni?!"                                                                           
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek