PRVNÍ HORNÍ ŠKOLA V OSTRAVĚ VZNIKLA PŘED 140 LETY
Autor: Ladislav Bardoň <Bardon.L(at)seznam.cz>, Téma: Historie, Vydáno dne: 03. 01. 2015
První zprávy o vzniku horní školy v Ostravě se datují na konec 19. Století, kdy dochází k rozmachu průmyslu na Ostravsku. Buduje se železárenský a plynárenský průmysl, je dobudována Severní Ferdinandova dráha a Báňská revírní dráha, rozvíjí se těžba uhlí. Chybí však školení důlní technici, kteří v té době jsou vzděláváni v Příbrami, na Slovensku v Banské Štiavnici nebo ve Wieličce v Polsku. V dolech nejsou dodržovány bezpečnostní předpisy, dozorců je málo, těžba náročná, ale nedokonalá, dochází k častým důlním neštěstím. Rodí se myšlenka založit v Ostravě vlastní vzdělávací zařízení pro výchovu technického dozoru.
A tak 22. 12. 1871 tehdejší rakouský ministr orby rytíř Chlumecký na návrh těžaře Hynka
Vondráčka schvaluje první stanovy budoucí horní školy. Pro nedostatek učitelů
a vyučovacích místností dochází k zahájení vyučování až od 25. 9. 1874 v domě čp. 535 na
Nádražní ulici, situované proti budově současné Komerční banky. Ředitelem byl jmenován
báňský inženýr Josef Hýbner. Škola byla zpočátku dvouletá s tím, že žáci byli přijímáni vždy
až po dvou letech a učební plán byl velmi jednoduchý. V prvním ročníku počty a měřictví,
geologie a všeobecné strojírenství, v druhém ročníku hornictví, hornopolicejní předpisy,
základy důlního měřictví, kreslení a čtení důlních map a hornické strojírenství. Od roku
1892 je uplatňována zásada, že definitivní důlní dozorce může být potvrzen jen po
absolvování horní školy.
Od roku 1897 byla škola rozšířena na dvojtřídní. Pro přijetí do 1. ročníku je od roku 1903
předepsán přípravný kurs nejdříve pětiměsíční, později osmiměsíční. Zpočátku
se vyučovalo jen dopoledne do 10 hodin, aby žáci mohli stihnout odpolední směnu. Od roku 1912 jsou žáci již zproštěni práce na závodech a ušlý výdělek je jim přiměřeně nahrazován. To umožnilo každodenní vyučování a rozšíření učebních osnov.
Škola se rozrůstala, počet žáků se zvyšoval, vyučovací doba se prodlužovala, což vše vedlo k úvaze vybudování vlastní školní budovy. A tak v letech 1912 – 1913 je postavena dvouposchoďová budova a nazvaná „Horní škola – Bergschule – Szkola górnicza“. Budova – i když přestavěná – stojí dodnes na nábřeží řeky Ostravice vedle budovy soudu. Školní rok 1913 – 1914 tak již začíná v nových prostorách.
O rok později vypukla 1. světová válka. Školu zabírá vojenská správa, která v ní ve 2. poschodí zřizuje lazaret, suterén pak slouží jako márnice. Po válce sídlí ve škole francouzsko-japonsko-italská demarkační komise, která vytyčovala hranice mezi ČSR a Polskem.
Výuka pokračovala i během války. Po jejím skončení je přijetí do školy podmíněno nejméně dvouletou předběžnou praxí a povinnou prázdninovou praxí v podzemí mateřských podniků. Na místo ředitele Hübnera nastupuje v roce 1919 na krátkou dobu JUDr. a dr. mont. Miroslav Rybák, kterého v roce 1921 nahrazuje Ing. Karel Šváb z Revírního báňského úřadu. Školu vede celých 18 let a jako učitel-praktik předával žákům své bohaté zkušenosti a zasvěcoval je do všech novinek v hornickém průmyslu.
Těsně před 2. světovou válkou nastupuje do funkce ředitele školy Ing. Vojtěch Sládeček, ale po okupaci je suspendován a do vedení školy je dosazen německý dipl. Ing. Schneider. A nastává doslova doba temna. Vyučovacím jazykem se stává němčina (žáci nesměli mluvit česky ani o přestávkách), ve třídách jsou hlídáni tzv. klasenfýrery, někteří žáci byli zatčeni přímo ve vyučování. Několik zbylých českých učitelů se přesto schází se svými žáky, půjčují jim české texty přednášek, vysvětlují nesrozumitelné výrazy.
Po válce se znovu ujímá funkce ředitele Ing. Vojtěch Sládeček a po něm od roku 1946 Ing. Antonín Špaček. Nastupují čeští učitelé. Nastává doslova hlad po důlních technicích, protože na všech závodech revíru byli odvoláni všichni němečtí dozorci. Revírní báňský úřad dává na přechodnou dobu souhlas se zřízením „kurzu nadkopních“, kde byli vybíráni schopní havíři, kteří po přezkoušení z důlních bezpečnostních předpisů jsou pověřeni funkcí dozorců na důlních pracovištích. Tyto kurzy probíhaly až do roku 1956.
Od školního roku 1949/50 je studium prodlouženo na čtyři roky a končí maturitou. Nový název „Vyšší horní škola při n.p. OKD v Ostravě“ znamená, že stále je to škola podniková, ale již se objevují první hlasy žádající převod školy pod státní správu.
Po Ing. Špačkovi přichází do funkce ředitele Josef Škuta, dosavadní ředitel soc. odd. OKD, který byl odchovancem staré horní školy a dlouho pracoval jako důlní měřič v dolech OKR. Školu řídil až ro roku 1954, kdy tato přešla pod státní správu s názvem „Průmyslová škola hornická v Ostravě“. Od založení školy až do roku 1954 zde bylo vyškoleno 3038 středních důlních techniků.
Od roku 1954 je tedy škola pod státní správou a jejím ředitelem se stává Ing. Vladimír Vančura, který stojí před řadou naléhavých úkolů. Počet důlních provozů rychle roste a zvyšují se požadavky na nové středně-technické kádry a na jejich počet. Stará školní budova již nestačí. Nedostatek místa byl tak velký, že se vyučovalo na tři směny (dopoledne, odpoledne a na večerní škole), a to na mnoha místech v Ostravě: ve stávající budově, dále pak ve škole na Pobialově ulici, na učilišti v Mariánských Horách, na základní škole na ulici 30. dubna. Večerní škola měla elokované třídy na Hlavní báňské záchranné stanici a na Vědecko-výzkumném uhelném ústavu v Ostravě-Radvanicích, učilo se v Orlové a Karviné. Tělesná výchova, která byla ve státní škole zavedena, se prováděla ve čtyřech různých tělocvičnách. Je neuvěřitelné, jak se vše dalo skloubit, aby výuka řádně probíhala. Učitelský sbor měl v roce 1955 dvacet tři stálých a 43 externích učitelů. A to před školou stojí navíc zavádění nových studijních oborů.
Ing. Vančura se velmi zasadil o rozšíření výukových prostorů (obr. 2). Byla provedena rozsáhlá přístavba školy, kde byla řada učeben, laboratoří, kabinetů, součástí byla i velká aula. Na vše pak navazuje domov mládeže pro 240 žáků s kuchyní a jídelnou. V roce 1967 – deset let po první přestavbě, je pak dokončena i výstavba nové víceúčelové sportovní haly, na jejímž otevření mají velkou zásluhu i učitelé tělesné výchovy Zdeněk Beneš a Čestmír Sedliský. Ve večerních hodinách slouží hala sportovcům Baníku Ostrava, koná se zde i řada mezinárodních sportovních utkání.
Vzhledem k tomu, že na školu byli přijímáni i nevyučení žáci, byla od roku 1959 zavedena výuka praktického výcviku v nově vybudovaném mechanizačním středisku v prostorách Délu Jan Maria, o jehož výstavbu, vybavení i organizaci výuky se pečlivě staral vedoucí střediska Bořivoj Rampír. Důlní praxe pak probíhala na jednotlivých dolech pod dohledem mistrů praktického výcviku, kde žáci procházejí organizovaně všemi povrchovými i důlními pracovišti.
Jaké formy studia a obory byly na škole? Žáci měli možnost studovat ve studiu denním, večerním, dálkovém, externím a výjimečně i formou samostatných externích zkoušek pro absolventy jiných středních, příp. i vysokých škol.
Nosným studijním oborem bylo Dobývání ložisek uhelných – i když osnovy procházely různými úpravami, zejména s ohledem na typ studia a skladbu žáků (vyučení s praxí i bez ní, absolventi základních škol apod.). Podle nároků podniků pak postupně vznikají i zanikají další studijní obory: Výstavba dolů, Důlní mechanizace a elektrifikace, Strojírenství, Geologický průzkum, Důlní měřictví, Úprava užitkových nerostů (zde byly poprvé na škole přijímány i dívky), Zařízení silnoproudé elektrotechniky. Přechodně je zavedeno tzv. mistrovské studium bez maturity pro vybrané pracovníky OKR (trvalo 2 roky) a také dvouleté studium pro absolventy jedenáctiletých středních škol. Nechyběly i řekněme kuriózní typy studia, např. studium pro vybrané pracovníky Báňských projektů v Ostravě, kteří ač měli i vysokoškolské vzdělání jiného oboru, byli vedením podniku vysláni ke studiu hornické průmyslovky (v dálkovém studiu), což mělo zkvalitnit práci projektantů, kteří většinou projektovali pro důlní podniky. Na škole také proběhlo večerní studium fotbalistů ligového Baníku Ostrava, z nichž mnozí maturovali a měli velmi kladný postoj ke studiu. Známá jsou jména Mokrohajský, Rygel, Chlopek, Duhan atd.
Měnilo se i složení žáků – od vybíraných zaměstnanců v počátcích studia, přes žáky absolvující přípravku, k vyučeným žákům i žákům přímo z osmiletých škol až k žákům, kteří po absolvování osmileté školy nastoupili do 1. ročníku pětiletého studia, kde se současně vyučili na učilišti a maturovali na hornické průmyslovce. S tím souvisela i délka studia – od dvouletého přes tříleté pro vyučené, čtyřleté pro vyučené i pro nevyučené uchazeče až k již zmíněnému studiu pětiletému. Ve studiu při zaměstnání to bylo tříleté studium s možností dvouleté nástavby s maturitou – to bylo časem převedeno na pětileté studium zakončené maturitou. V dálkovém studiu pak převažovalo tříleté studium pro absolventy středních škol.
V roce 1990 se na dva roky stává ředitelem školy Ing. Jindřich Kotala. To už ale pokračuje útlum hornictví, ostravské doly končí svou činnost, nejsou požadavky na další důlní techniky a hornické obory se již neotevírají. Škola mění název na „Střední průmyslovou školu“. V roce 1992 je do funkce ředitele vybrán Ing. Dušan Pauček, dochází pak ke spojení se střední průmyslovou školou elektrotechnickou v Ostravě-Porubě a nastupují nové obory – výpočetní technika, elektronické počítačové systémy, geodézie a další. To už je ale jiná kapitola.
Podle dostupných pramenů zpracoval Ladislav Bardoň