Miroslav Šmíd už dávno spojil havířinu a kulturu, což mu vyneslo nominaci mezi činnými osobnostmi staršími pětašedesáti let.
Hornictví a kultura provázejí Miroslava Šmída z ostravského sídliště Poruba celým životem v takové míře, že se mu o nich i nyní v sedmaosmdesáti letech skoro každou noc zdává. A jelikož v jeho případě jedno úzce souvisí s druhým, objevil se také mezi pěticí favoritů na titul Seniora roku 2014 udělovaný radnicí města Ostravy.
Bez zajímavosti není již začátek
jeho životní poutě. „Narodil
jsem se jako vůbec první dítě
z vesnice Hrušky u Slavkova v porodnici
v Brně,“ rozpovídal se pamětník,
který přišel jako ani ne
patnáctiletý na Ostravsko v roce
1942. Vzdělání získal na tehdejší
dvouleté Horní škole. Po ní ještě
se dvěma spolužáky nastoupil
jako revírník na šachtu Prezident
Beneš (také Jan Karel, nyní ČSA).

V rubáňové osádce na Trojici, kde svého času fáral jako štajgr, měl i jistého Jaroslava Misku. „Když jsme fedrovali v 7. sloji jakloveckých vrstev, udělal jsem z Misky předáka, a ostatní už je součást historie dolů. Vypracoval se až na generálního ředitele OKR,“ pokračoval Šmíd s tím, že on sám poznal v letech 1945 až 1990 všechny činné doly našeho revíru.
Většinu z nich už jako pracovník Vědecko-výzkumného uhelného ústavu v Radvanicích, kde prošel různými posty až po vedoucího výzkumu (náměstka ředitele). Zabýval se – mimo jiné s partnery z Německa, Belgie, Francie, Velké Británie či Austrálie – problematikou průtrží uhlí a plynů v černouhelném hornictví, která není dodnes spolehlivě vyřešena.
„Mým nejvyšším vyznamenáním byla Státní cena od prezidenta ČSSR za výzkum právě v této oblasti. Dali mi ji, i když jsem nebyl členem komunistické strany,“ nechal se slyšet Šmíd, jenž nedávno absolvoval slavnostní ceremoniál taktéž na ostravském magistrátě. Seniorem roku se sice nestal, nicméně nominace za přínos v oblasti kultury ho nesmírně těší.