Vyšla kniha o životní cestě horníků, kteří jimi byli tělem i duší.
Pro ty, kdo chtějí nahlédnout do duše několika havířů ostravsko-karvinského revíru, kteří zasvětili svůj život šachtě, je určena kniha Cesty k hornictví a hornictvím. Petr Janků, sám dlouholetý zaměstnanec OKD, v ní seřadil otevřená a upřímná vyprávění především těch, se kterými se osobně setkal díky své profesi. Autory jednotlivých kapitol jsou chlapi nejrůznějších hornických profesí z řady šachet, pro které bylo hornictví nejen zaměstnáním, ale doslova životním posláním.
„V dnešní pro hornictví mimořádně
složité době je velmi dobře,
že se o tomto řemesle a lidech
s ním spojených píše,” praví se
v předmluvě Jana Kuriala, rovněž
autora několika publikací věnujících
se problematice ostravsko-
-karvinského revíru. „Velmi pozitivní
je, že v každé kapitole vypráví
hlavní hrdina sám o sobě a autor
jen velmi lehce doplňuje jeho
výklad svými dotazy či vysvětlivkami.
Výsledkem je, že každá
část je autentická s osobním,
nikoliv převyprávěným příběhem,”
vyzvedává formu zpracování
knihy.
Čtenář se v ní seznámí s havíři,
kteří ve svém vyprávění vzpomínají
na dětství, dobu dospívání,
nástup do hornictví, průběh práce
a působení na šachtách, připomínají
také některé své kolegy
a provozní události. Zachyceny
jsou rovněž proměny jejich aktivit
a činností v novém hospodářsko-
politickém uspořádání země
do současných dnů. Jde ovšem
o pouhý zlomek životních příběhů
těch, kteří v temných důlních
chodbách a porubech strávili
kus svého života. Vždyť svého
času, v době největší „slávy“
na šachtách ostravsko-karvinského
revíru, denně fáralo na 70 tisíc
horníků.
„Všem těmto lidem patří uznání a poděkování. Ať už si práci v dole zvolili dobrovolně, nebo byli k tomu přinuceni okolnostmi tehdejšího života,” píše v úvodu knihy její hlavní autor Petr Janků.
Poděkování patří rovněž Nadaci Landek Ostrava, Klubu přátel hornického muzea v Ostravě a společnosti Ferrit, které svými příspěvky umožnily vydání této unikátní knihy.
O HLAVNÍM AUTOROVI Petr Janků (*1938 – Praha) se vyučil horníkem v Šumbarku, maturoval na SPŠ hornické v Ostravě, kde v roce 1964 promoval na VŠB jako báňský inženýr – obor Důlní měřictví. V témže roce začal pracovat na závodě 1-Žofie Dolu Čs. pionýr v Orlové. Od roku 1970 působil v technických provozních funkcích ve vedení Dolu ČSM ve Stonavě, od roku 1979 na závodě Barbora a na podniku Dolu 1. máj v Karviné. Na vlastní žádost odešel z funkce hlavního inženýra podniku a od roku 1987 pracoval jako směnový technik HBZS v Ostravě-Radvanicích. Po listopadu 1989 byl ředitelem pro techniku a rozvoj GŘ OKD. V lednu 1991 odešel do předčasného důchodu. Později (1994–2002) působil v několikaměsíčních nepravidelných stážích jako expert na patagonském Dole Rio Turbio v Argentině. Nyní aktivně působí v Klubu přátel hornického muzea, kde se věnuje především publikační činnosti.