Největší důlní neštěstí v dějinách ostravsko-karvinského revíru se událo před 120 lety – 14. června 1894. V prosperujících, nikoliv však bezpečných dolech hraběte Heinricha Larische Mönnicha tehdy zahynulo 235 havířů.
O život přišli i záchranáři
Onen čtvrtek bylo na odpolední
šichtě přes tisíc havířů. Ve 21.30
se Dolem Františka ozval mohutný
výbuch. Okamžitě se začaly
organizovat záchranářské práce.
Jenže tehdy jedinou ochranou
zachránců byly šátky na obličeji
namočené v octě. Pouze
za půl hodiny po prvním výbuchu
dolem otřásla druhá detonace.
Zahynulo při ní nejméně šedesát
zachránců, kteří se snažili pomoci
svým kamarádům.
Zůstalo 130 vdov
a 194 sirotků
Obrovským problémem bylo spojení
Dolu Františka s okolními
Doly Jan Karel a Hlubina, společné
měly i větrání. Výbuchy
proto poničily i jejich chodby
a požár se rozšířil i tam. Rázem
byly vyřazeny z provozu tři doly.
Rozsah katastrofy byl nevídaný.
Po obětech zůstalo 130 vdov
a 194 sirotků. Hrabě Larisch nechal
nad místem tragédie postavit
kapličku a na hřbitově
v Karviné-Dolech pomník se
jmény všech obětí, který stojí
dodnes.
Příčiny nebyly odhaleny Přesné příčiny katastrofy nebyly odhaleny. Buď byla porušena bezpečnost při trhacích pracích, nebo se samovznítil, a poté vybuchl uhelný prach. Ohlas neštěstí byl obrovský. Karvinský případ se dokonce dostal na jednání říšského sněmu. Záhy vznikla nová pravidla pro práci v dolech, posílily se důlní kontroly a hlavně vyšlo nařízení ke vzniku záchranných stanic. Rok po karvinském neštěstí se objevil patentovaný pneumatophor: sice jednoduchý, ale první přenosný dýchací přístroj.
V zasypaném dole zůstalo 50 těl Důl Františka byl po 2. světové válce začleněn pod Důl Československé armády a po vytěžení v roce 1965 byl zasypán. Pod zemí tak navždy zůstalo i přes padesát těl, která se nepodařilo najít nebo ležela v nebezpečných místech.