Dva razy za blbca
Autor: Redakce Horník <josef.lys(at)okd.cz>, Téma: Zábava, Vydáno dne: 09. 04. 2011Ni dycki se všecko zdaři. A když člověk zrobi jakusik cypovinu, řekně se, že to byl den blbec. Když je ale tych cypovin v tydňu vic, potym je blbec cely tydiň. A takovy byl pro mě ten minuly. „Lojzek, kukni se do zrcadla, jak ti narostla ta přehazovačka na hlavě. Zatylek maš chlupaty a skoro aji s copem, že by se za taki Ringo Čech či šef narodni galerie Milan Knižak němuseli styděť. Tu maš stovku a val do holiča,“ pravila mi v ponděli Mařa a ja sem ji slibil, že v utery isto zajdu. „Ale stejnak s tebu vykivu,“ pravil sem se pod fusami a zavřel se v kupelce. Před šestimi rokami sem se kupil „elektrický zastřihovač vlasů“, jak stoji na škatuli, v kere je zabaleny. Byl vtedy v Tesku v akci za dvě stovki, tuš někuptě to. Co tři měsice sem se s nim střihal svoju „hřivu“ tak kvalitně, že Mařa ani něpoznala, a stovka na holiča mi tak zustala na utratu. Vytahnul sem tyn přistroj, vyzkušal, esli idě, a zabořil do kštice. Jak sem kapku přitlačil, nastavec, co určuje vyšku vlasu, skluznul na nulu, strojek vystřihnul deseticentimetrovu „ulicu“ mezi vlasami, a potym to v nim zachrchlalo, zaskřipalo a rozpadnul se! Co včil? Na hodinach osum večer, Mařa v kuchyni a ja ze zmordovanu hlavu...
Jak to vidí stryk Lojzek
Potichučki sem šel do izby a zavolal
staršimu synkovi, aby, esli je mu život
otca drahy, zajel rychlo do Teska a kupil
mi tam novy strojek. Za hodinu byl u mě.
Vyplaznul sem mu pětistovku a když sem
vyšel z kupelky z totalně holu lebeňu,
musel sem za smichu synka i Maři
vyklopiť svoji holičske tajemstvi.
„Ja, ja, už tvoja maminka pravěli,
že lakomy dva razy trati! A ty
ses něpoučil. Misto stovky
maš štyry dluh!“ pravila Mařa
a šla vařiť kafe. Ale tydiň blbec
pokračoval. V utery rano
sedim na autobusove
zastavce, když kolem
idě taka gryfna robka
kolem padesatki.
Kukně na mě,
usměje se,
pozdravi
a pravi: „Vy
mně neznáte? Ja vas jó!“ Byl sem se isty,
že ju vidim poprve v životě a trval sem
na tym. „Už jsme se viděli. Kdysi dávno.
Ale já vás znám z počítače!“ Přemyšlal
sem, kery mamlas z Upadnice mě šupnul
na fejsbuk, ale robka to hned vysvětlila:
„Máme vás doma v počítači. Vaše fotky.
Byl jste přece s mým manželem v Praze
na výstavě o Beatles, ne?!“ Rozsvitilo se
mi. Byla to robka kamoša, keru sem viděl
naposled ešče v minulym stoleti... Pocit
blbca mi ale zustal.
Když sem to vykladal večer chlopum
Na Upadnici, měli z teho srandu. Jak
inač, cizi neščesti dycki potěši, ni?!
A tak mě zas raz zachraňoval Erďa:
„To seďa vyfi nkuti manžele v kvalitni
restauraci a večeřaju, když naraz ta
robka olizně nuž. Chlop ju liskně přes
celu hubu a do ztichle hospody zařve:
,Bonton, pičo, bonton!‘ Fajne, ni?!"
Tuž Zdař buh, vaš Lojzek