Z pozůstalosti Ing. Petra Schreibra, CSc., který 16. července 2010 zemřel, se náš Klub chystá se svolením pozůstalých vydat dodatek (či 2. díl) jeho oblíbené publikace Ze života inženýra na šachtách OKR „To my na Armádě…“ Jednu z povídek přinášíme na ukázku již nyní.
Stalinova cenaKdyž to jenom trochu šlo, tak jsme na Armádě usilovali o přísun nové techniky do všech procesů, které dobývání uhlí provázely. Rádi jsme zkoušeli i dosud neověřené technické prvky i celky, často i z neúspěšné aplikace vyplynulo mnoho pozitivních zkušeností. Tak jsme otravovali všechny rozhodující články na ministerstvu, generálním ředitelství OKD a zejména na odboru technického rozvoje se žádostmi o přidělení novinek. Na revanš jsme pak často museli převzít techniku, která třeba na jiných podnicích neuspěla a museli jsme souhlasit s novým vyzkoušením. Jako příklad by mohla sloužit neúspěšná aplikace kráčející výztuže pro nízké sloje MK 97 na Dole Stalin, se kterou jsme se trápili snad celé tři roky.
Většinou však šlo o techniku, která pro nasazení v dolech OKR měla nejlepší předpoklady. Jedním z dobrých „kupů“ byl uhelný pluh Gleithobel. Už zkušební nasazení přineslo dobré výsledky, znatelně lepší od jiných typů pluhů. Jeho nešťastnou stránkou byla skutečnost, že plánovací soupravu nešlo uspokojivě v podmínkách středně mocných slojí spojit s některou posuvnou výztuží. Pluh měl své překládací zařízení, spojené s dopravníkem a užívané typy výztuží měly rovněž své spojení s dopravníky.
Já měl štěstí, že „u nás na Armádě“ jsme měli své Einsteiny. Dovolte mi některé jmenovat. Můj zlatý poklad tvořili inženýři Varkoček, docent Šefl, Santarius, Kubina, Michejda. A to byly jen ty nejvzácnější mince v pokladu .Kromě nich byli zapálení mechanici na závodech Rabín, Kopiec, Popov a další a další. Odbor technického rozvoje a odbor hlavního mechanika měl své čety, v nichž byly vychovávány „kádrové rezervy“ na všechny posty v řízení práce v elektro a mechanických službách. Těm partám nebylo zatěžko a s vervou se pouštěli do vyvíjení, realizování a zkoušení všeho nového. Často bylo těžší práce zastavit, ať už byly důvody jakékoli, než nová dobrodružství spouštět. Čestné slovo, že to nebylo v penězích, bylo to především ve vlastnostech těch lidí.
A Gleithobel byl výzvou pro všechny. Sedli jsme si naprosto neformálně do kroužku a snažili se vyspecifikovat, co vlastně od výztuže pro pluh vyžadujeme. Z mnoha dřívějších zavádění prvků technického rozvoje jsme se poučili, že 50 % úspěchu spočívá právě v precizní formulaci zadání úkolu.
Jeden z neúspěchů mechanizace vyztužování porubů a slepou cestou byl velkolepý nákup výztuže KM 87 ze Sovětského svazu. Je pravdou, že v poměrech ruských dolů s touto výztuží byly dosahovány vysoké těžby, ale podmínky aplikace v tamních dolech se zatraceně lišily od podmínek v našich dolech. Dvoustojková výztuž byla zastaralá, v podstatě kopie stařičkého Roofmasteru, v podmínkách změny úklonu podél porubní hrany se výztuž „bulala“ (převracela). Obtížně se při bočním úklonu udržovala kolmo k dopravníku, chyběly jakékoli stabilizační prvky prostě už s ní vlastně nikdo nepočítal.
Části sekcí se OKD zbavilo předáním do Jihomoravského revíru. Mně na šachtě se „na placu“ válelo skoro 250 sekcí a čekalo na sešrotování nebo na předání „někam“.
Jednoho rána vrazila do kanceláře dvojice Varkoček, Santarius: „Hlavní, dáš klukům z čety sud piva, když ti zatancuje KM 87 čardáš?“ „Co blbnete?“ zněla moje odpověď. „Pojď s námi k mechanické dílně!“ Šel jsem.
V prostoru před mechanickou dílnou stál hlouček uchechtaných, zaolejovaných kluků z čety TR a OHM. „Tak co, slíbil hlavní to pivo? Uprostřed hloučku stál ten zázrak.
V čem to kouzlo spočívalo? Udělali ze dvou dvoustojkových sekcí hráň. Jeden tlačný válec přemístili tak, aby oba válce sekcí byly uvnitř hráně. Válce spojili, rámy sekcí ze závalové strany kloubově spolu rovněž spojili a přidali stabilizační prvky pro napřimování sekcí. Řešením byla hráň oddělena od dopravníku. Překládací zařízení Gleitu se tak dalo umístit kdekoli v porubu mezi sekce. Pak mi se sekcí předvedli slibovaný čardáš.
Provedli jsme úpravu na všech potřebných sekcích pro porub 73745, kterým se likvidoval ohradník překopu 7. patra a těšili se na první zkoušku.
Opravdu se to stalo. Sešli jsme se v neděli. Porub pak obsadili pracovníci obou čet TR a OHM. Varkoček se Santariem řídili práce v porubu, Kubina se Šeflem obíhali odtěžení. Přidal se i vedoucí dopravy Syrek se svými důlními dispečery, obsadili místa sypačů na sýpce do vozů a místa lokomotivářů. Spustili jsme to naplno.
Neřeknu vám raději tu těžbu z porubu o délce 140 metrů a mocnosti 1,8 metru za necelých 6 hodin provozu, protože cifra se až příliš podobala těžbě z dnešních šestimetrových kolosů. Pivo bylo.
Při služební cestě do SSSR s inženýrem Kapříkem, kdy jsme měli posoudit možnosti využití kombajnu GŠ 68 a využití nového materiálu na hroty kombajnových nožů tvrdokovu pod názvem Pabědit nás soudruzi seznámili s novou výztuží 1 MKS, za kterou obdrželi konstruktéři Stalinovu cenu.
V dílnách na zkušebním rámu nám předvedli no to, co už před třemi roky kluci před mechanickou dílnou naučili tančit čardáš.
Rudolfe Varkočku, Edo Santariusi, Milane Kubino i vy ostatní Mitko, Bojko, Lukáši…
Kdybyste byli občany SSSR, tak jste měli na hrudi Stalinův řád a psala by o vás Pravda i ta Komsomolská. A možná i pomníček by někde byl. Tak jsem Vás musel tou vzpomínkou připomenout i čtenářům, je to moje povinnost a projev úcty k vám.
Petr Schreiber