Ano přátelé,pod tímto názvem s podtitulem „To my, na Armádě …. ?“ vyšlo v prosinci 2009 v naší ediční řadě – HORNICTVÍ VČERA,DNES A ZÍTRA (11) soubor 54 životopisných povídek našeho člena Klubu Petra Schreibra. Dovolte mi, abych toto vydání uvedl v následujícím náčrtu tohoto díla.
Vy všichni, kteří si přečtete toto pozoruhodné dílo a kteří jste současně v životě prošli „černou dírou“, se budete při čtení vpravovat do nespočtů vlastních vzpomínek,situací a dokonce i vzpomínek na stejné účinkující osoby v jiných a podobných situacích v předkládaném debutujícím souboru životopisných povídek z hornického prostředí autora Petra Schreibra.
V průběhu příprav k 1. vydání v měsících září a října jsem přečetl toto dílo několikrát a vždy jsem nacházel současně nové osobní vzpomínky na lidi od „fochu“ a současně jsem si v duchu připomněl slovesné umění našeho nezapomenutelného spisovatele Bohumila Hrabala. Základem jeho díla jsou konkrétně poznané živé jednotlivosti,v nich je zakotveno a z nich roste všechno další.
Obdobné je to u našeho souputníka Petra Schreibra. Zcela přesně a pravdivě sleduje zvláštní divadelnost každodenního života na šachtě i v jejím okolí, nejprostší výjevy nám představuje jako obřad, jako zálibně rozehrávaný ceremoniál.Takto to ,co je běžné a obyčejné nám přerůstá do rozměru,který uniká všednosti a stává se lidským důvtipem formovaným děním na šachtě, ozvláštěným svou dobou a její historií včetně použitého místního „šachetního“ jazyka „ tutajštiny, nebo-li také „armádštiny, jak ji sám autor nazval.
Zajímavé konfrontace v nesčetných setkáních a situacích ,nenásilný přechod do řetězce představ v proudu řeči „armádštiny", černý humor,destrukce konvenčních mýtů,to vše je obsaženo v hovorovém jazyce „hornické armadštiny“, v tom tedy co je životním zážitkem a tím pádem stavebním kamenem jeho umělecké stavby díla.
Můžeme to vyjádřit i jinak: vypráví tu o skutečných lidech a věcech a o době ve které žili jazykem těch, kdo s těmito lidmi přicházeli do styku, kdo je dobře znají,pracují s nimi, jsou jimi poznamenání, postiženi,utěšování, uvádění v zuřivost nebo nadšení.
Autorovi se podařilo nádherným tvůrčím způsobem ozřejmit proměnlivý proud dění na šachtě, postihnutý v živých jednotlivostech a obzvlášť rozhodujících momentů, což vytváří lidský životní dokument jako podstané a osudové.
A v tom bude toto dílo působivě působit i na čtenáře, kteří o šachtu nezavadili ani pohledem, na naše vnoučata,pravnoučata,jejichž dědové a pradědové pocházejí z průmyslového kraje Ostravska, Karvinska a vůbec Severní Moravy, a kteří se nám povětšinou rozprskli do světa. Nic na tom nezmění ani ohromná spousta odlehlých termínu,odborných názvů, slangových označení.
O to tady autorovi určitě nešlo, neboť tento „objektivní“ popis věci mu není prvořadý.Odborná správnost popisu věci je údělem autora jakožto na slovo vzatého odborníka v oboru a uvádí věci jen do té míry, aby bylo maximálně zdůrazněno existenční postavení skutečných účastníků děje před čtenářem a to dokonce pod vlastními jmény.
Je tomu tak neboť autor sám uvádí, že:“….Obsahem příběhů jsou lidé a dokonce konkrétní osobnosti.Jsem přesvědčen, že dějiny hornictví nejsou dějinami strojů, technologií,havárií a tragických události,ale především lidí s jejich osudy……., i když někdy popisuji jakoby nepříliš positivní děj a chování,pohlížím na to jako na projevy čistého a upřímného lidství a zapřísahám Vás, abyste přijali stejný úhel nazírání. Takoví jsme byli a tak jsme žili.“
A aby to bylo ještě více zábavné, rozhodl se autor zpestřit texty jako celek „hornickými fórky", které jsou vloženy za texty jednotlivých povídek zcela nezávisle a nahodile.Fórků je celkem jedenáct a všechny jako zdatný kreslíř zobrazil Petr Pospěch.Je to vysoce kvalitní a trvale aktuální forma doplňující životní situace horníků.
Uměním není jen historku vyprávět,stejně záleží i na jejím příhodném použití v pravou chvíli jak je to vidět již u zmíněného spisovatele Hrabala.Jak píše Emanuel Frynta k jednomu vydání :“….. v prvé řadě je vždy třeba nějakým způsobem poukázat na to, že neběží o nějakou smyšlenku, nýbrž o skutečnou příhodu,opravdovou a zaručenou.“ Dále ve stručnosti uvádím : „….. že druhým hlavním znakem jakéhokoli vyprávění historky je totiž její groteskní,komediální , absurdní hyperboličnost.Mezi zárukami pravdivosti a obligátní nadsázkou je na první pohled rozpor,je to však rozpor zdánlivý,protože komediální nadsázka je právě podstatnou ba vlastní podmínkou „pravdy“ a pravosti žánru.“
A tak jsem dospěl k názoru, že Petr Schreiber napsal skutečné umělecké dílo zachycující životopisným způsobem skřípky života na šachtě OKR v 60. až 70.letech 20.století.
Bylo nám cti Petře ,že jsme se jako Klub přátel hornického muzea v Ostravě jako první mohli ujat vydání Tvého „souboru 54 životopisných povídek“ pod názvem „ZE ŽIVOTA INŽENÝRA V ŠACHTÁCH OKR“.
Je na tomto místě potřebné ještě uvést a zdůraznit,že ani naše snaha jako Klubu by na to nestačila, nebýt pochopení Nadace OKD s jejímž finančním příspěvkem formou nadačního grantu č.9310093 toto zajímavé dílo bylo vydáno.
Zdař Bůh !