Ukázka z knihy Martina Jemelky "Na kolonii"
Blízkost pracoviště a dalších průmyslových podniků.
Závodní osada jámy Šalomoun byla vybudována jako sídliště zaměstnanců stejnojmenného dolu a sousední jámy a koksovny Karolina. Jednotlivá těžířstva se snažila současně šetřit pracovní sílu i využívat pozemky v sousedství dolů, zatížené možnosti půdních poklesů, a proto i kolonie Šalomouna vznikla v bezprostřední blízkostí pracoviště svých obyvatel. Vzdálenost Šalomounské kolonie od jámy Šalomoun byla .100-800 m, od koksovny Karolina 500-1100 m. Důl Šalomoun zaměstnával až do 30. let minulého století většinu pracujících obyvatel kolonie podle censu z roku 1910 v něm pracovala třetina (33,6%), v roce 1930 - po definitivním sloučení s jámou Karolina - již takřka dvě třetiny výdělečně činných obyvatel (61,3%). V osadě žijící dělníci, zvláště synové šalomounských horníků, odcházeli denně za prací i do jiných dolů na katastru Moravské Ostravy a sousedních obci (doly Ignác, Jiří, Marie-Anna, Terezie a Trojice), ale mima dolu Šalomoun poskytoval nejvíce pracovních příležitosti průmyslový areál Karolina.
Areál dolu Karolina s přilehlou koksovnou, elektrickou ústřednou Vítkovických kamenouhelných dolů a Žofinskou, hutí začal vznikat roku 1842, kdy Moravsko-ostravská důlní společnost započala š hloubením těžní jámy nejstarší ostravské šachty. Z obyvatel Šalomounské kolonie pracovalo podle censu z roku 1910 na dole Karolina 40,3% výdělečně činných osob, začátkem 30. let to bylo už jen osm osob.
Specifickou sociokulturní skupinu mezi obyvateli Šalomounské kolonie a početnou skupinu mezi výdělečně činnými osobami tvořili karolinští koksaři (v roce 1910 = 7,7% a 1930 = 5,9% pracujících osob), Koksovna při dole Karolina zahájila činnost roku 1 858 a o sedm let později měla již pětašedesát pecí. Počátkem 70. let 19. století se karolinská koksovna v nájmu bratři Gutmannů osamostatnila, v roce 1901 převzala a později odstavila Centrální koksovnu před ústím řeky Luciny do Ostravice a stala se nejmodernější Rothschildovou koksovnou, zpracovávající uhlí z dolů Karolina a Šalomoun, dolů Společnosti Severní dráhy císaře Ferdinanda a lanovkou transportované uhlí z polskoostravské jámy Trojice. Součástí koksovny bylo od roku 1906 i uhelné prádlo pro doly Vítkovického kamenouhelného těžířstva a briketárna V roce 1910 zaměstnávala koksovna 861 osob, z nichž přibližně 6,3% obývalo kasárny na Šalomouně.
Vedle dolu a koksovny byla součástí karolinského průmyslového areálu od raku 1918 i elektrická ústředna Vítkovických kamenouhelných dolů, v níž podle censu z roku 1930 pracovali čtyři muži ze Šalomouny, za areálem se u Frýdlantské dráhy nacházela pudlovna (1873) a Schüllerova huť (1865)246 a ve východním cípu nedaleko Ostravice Žofínská huť (1873).
Překvapivě málo horníků pracovalo na sousedním dole Hlubina, rozkládajícím se jižně od jámy a kolonie Šalomouna na rozhraní katastru Moravské Ostravy a Vítkovic. Důl, s jehož hloubením se započalo v roce 1852 a k němuž byla 16. listopadu 1931 připojena jáma Šalomoun zaměstnával horníky z Šalomounské kolonie až od 20. let: v censu z roku 1930 nalézáme sedm hlubinských horníků bydlících na Šalomouně, většinou synů z rodin šalomounských horníků.
Přáním mnoha hornických rodičů a jistě i dospívajících mužů volících si zaměstnání bylo opustit fyzicky extrémně náročnou a nebezpečnou práci v dolech a uplatnit se ve specializovaných a lépe placených oborech hutního a strojírenského průmyslu. Mimo práce ve Vítkovických železárnách se nabízela možnost pracovat v blízké slévárně, strojírně a továrně na výrobu důlních strojů Elbertzhagen & Glassner. Podnik, zaměstnávající průměrně 200 dělníků a úředníků, byl založen roku 180249 ředitelem Vítkovických železáren Karlem Elbertzhagenem a majitelem cihelny Karlem Glassnerem. První odlev litiny se uskutečnil v říjnu následujícího roku, kdy strojírna zaměstnávala 40 dělníků. Před první světovou válkou byla továrna, spravovaná ředitelem Glassnerem, v majetku Elbertzhagenových dědiců, zaměstnávala již 700 dělníků a k závodu přibyla i železniční konstrukční dílna. Slévárna s denní výrobou 25 tun oceli (1914) byla roku 1926 přestavěna a na sklonku 20. let, před vypuknutím hospodářské krize, v ní pracovalo 40 úředníků a 350 dělníků. V Elbertzhagen-Glassnerově strojírně pracovali podle censu z roku 1910 dva obyvatelé Šalomouny a v roce 1930 žili na Šalomouně již tři Glassnerovi dělníci a čtyři chlapce z hornických rodin se zde učili řemeslu.
V sousedství strojírny založil v roce 1888 moravsko ostravský podnikatel Němeček továrnu na výrobu krycí lepenky, destilovaného kamenouhelného dehtu, naftalinu a později i asfaltu a surové lepenky. Po jeho brzké smrti převzala podnik nejprve jeho bývalá manželka a nakonec se podnik dostal do rukou bývalého Němečkova účetního Luttnara. Luttnarova továrna, zaměstnávající v roce 1 888 nejprve jen patnáct, v roce 1908 již sedmdesát a 1928 kolem stodvaceti dělníků. Poskytovala pracovní příležitost i ženám, mezi nimiž bychom nalezli také dcery šalomounských horníků (v roce 1910 u Luttnara pracovaly dvě dívky,1930 již sedm obyvatel kolonie)...
Šalomounská kolonie se sice postupem času stávala bydlištěm rostoucího počtu osob, které nebyly zaměstnány v kamenouhelném průmyslu, ale přesto ještě podle meziválečného censu z roku 1930 pracovalo na dolech Šalomoun a Hlubina, na jámě a koksovně Karolina, v továrnách Elbertzhagen-Glassnerově a Luttnarově (spojené od roku 1921 S vítkovickou chemičkou Riittgers) 70,2% výdělečně činných obyvatel kolonie. V předcházejících letech to bylo ještě vice: v okruhu jednoho kilometru kolem kolonie našlo na katastru Moravské Ostravy podle censu z roku 1890 zaměstnání přes 90% a 1910 více než 82% obyvatel osady jámy Šalomoun. Bezprostřední blízkost pracoviště měla pro zaměstnance jednotlivých závodů řadu výhod (snazší komunikace se závodem, šetření času a fyzických sil dělnictva), přinášela s sebou však i četná negativa, nad nimiž výrazně dominovalo ekologické zatížení mikroregionu Šalomounské kolonie zplodinami z koksovny, přilehlé strojírny a chemičky-papírny.