Práce horníka byla vždy velmi namáhavá. Pokud nebyla mechanizace, vše se provádělo ručně, fyzickou silou a technika se omezovala na špičáky, kladiva, klíny, sekery a pily. Kopalo se ve slojích technologií zátinek, ze kterých se uhlí táčkovalo nebo nohama pomocníka havíře potlačovalo ve žlabech až do důlních vozíků. Tyto se posunovaly ručně a k jámě byly dopravovány koňmi, kteří měli své stáje v dole a jen občas o nedělích byli vytahováni na povrch.
Až kolem roku 1902 se objevily první šramací stroje a v roce 1908 střásací žlaby a pneumatické motory k jejich posunu. Sbíjecí kladiva se začala používat v roce 1919 a jejich nasazení přineslo ulehčení fyzické práce a zvýšení těžby.
Tehdejší horníci pocházeli ze širokého okolí Ostravy a práce v hornictví přinášela jejich rodinám živobytí. Havíři z Paskova a okolních obcí chodili do Ostravy pěšky, jinou dopravu tehdy neměli. Chodili přes Hrabovou, Hrabůvku až do Vítkovic na jámu Louis nebo na Hlubinu. Někdy se jim podařilo se svézt s formanem, ale to byla výjimka.
Havíř Josef Soška z Paskova vyprávěl, jak jednou po odpolední směné šel domů do Paskova pěšky a krátil si cestu přes hrabovské louky, kde se právě sušilo seno. Měsíc svítil na cestu, seno vonělo a na něho přišla únava. Rozhodl se, že si na chvíli odpočine v kopce sena. Odpočívalo se mu tak dobře, že usnul. Probudilo ho pálivé slunce a od šafáře ze statku zjistil, že už je téměř poledne. Tak mu nezbývalo než se otočit a jít zpět do Vítkovic na odpolední šichtu.
Problém se zajišťováním pravidelné a odpočaté síly pro povrch i důl řešilo vedení Vítkovického horního a hutního těžířstva výstavbou hornických kolonií, ve kterých ubytovávali své pracovníky i s rodinami. V letech 1866 až 1873 byla v těsné blízkostí Dolu Hlubina postavena kolonie, kde bylo 47 domků a každý měl čtyři byty. K bytu patřila i malá zahrádka, kůlna na dřevo a uhlí a chlév pro domácí zvířata. Rovněž byly postaveny úřednické domy pro techniky a administrativní pracovníky. V roce 1873 byla zahájena výstavba dělnické kolonie Dolu Šalomoun, která byla určena i pro havířské rodiny Jámy Karolina. V roce 1900 kolonie měla již 70 domů a každý měl čtyři byty. Pro úředníky byla postavena řada domů s různým počtem bytů. Pro vedoucí pracovníky šachet závodní a inženýry byly postaveny vily, ke kterým patřila zahrada i se zahradníkem, služebnictvo a možnost dopravy kočárem.
Dělnické kolonie měly svůj dobový význam. Plnily úkol centralizace pracovní síly a současně poskytovaly hornickým rodinám značné výhody. Kromě blízkého pracoviště měli v bytě zdarma elektřinu a pitnou vodu. Ta byla vedena v kolonii potrubím s četným vyústěním k venkovním kohoutkům, který m se chodilo pro vodu. Později byla postupně pitná voda zaváděna do jednotlivých domků. V domech pro úředníky byly již při výstavbě zaváděny vodovody.
U jednotlivých domů v koloniích byly zahrádky, kde manželky horníků pěstovaly zeleninu a každá rodina měla přidělen i malý díl na pozemcích šachty, kde se mohly pěstovat okopaniny a obilniny pro domácí hospodářství. Chovaly se převážně husy, slepice, kačeny, kozy a prasata. Tím měly přičinlivé rodiny možnost si přilepšovat ve stravě. V zimě byla téměř každý den v některém domku zabijačka a sousedům se dávala výslužka.
V polích mezi doly Hlubina a Šalomoun byly dvě stodoly, jedna dělnická a druhá panská. Pole obdělával zdarma potah závodu, sklizeň si havíři prováděli sami. Úředníkům sklizeň prováděla pracovní skupina ze závodu i s dovozem do domu. Úředníci měli daleko větší výhody než dělníci.
Tento systém centralizace pracovníků byl výhodný a účelný, neboť zajišťoval pracovní sílu poblíž závodu. Současně v období krize, kdy se dělaly pouze dvě až tři směny v týdnu a výplaty byly malé, rodina měla přilepšení z toho, co vyprodukovala zahrádka nebo pole. Ve dnech, kdy havíři nepracovali, jezdili do okolních vesnic vypomáhat sedlákům a za to dostávali brambory nebo jiné poživatiny. Hornická kolonie byla v té době jako vesnice ve městě. V zahrádkách se pěstoval salát, špenát, fazole, okurky a další zelenina na některých venkovních stěnách domků se rozpínalo hroznové víno, které bylo vhodným přilepšením. Na každé zahrádce byla bouda pro posezení a uskladnění náčiní. V ulicích byly popelnice na odpadky, které vyvážel povoz ze závodu. Současně závod zajišťoval i odvoz fekálií z jednotlivých domků.
Dělnickou kolonii i úřednické domy měl na starosti bytmistr (pan domácí), který byl zaměstnancem závodu. Dohlížel na pořádek a údržbu a zařizoval případné opravy. Velmi často řešil různé spory mezi obyvateli kolonií.
Kolonie byla „eldorádem" pro kluky a děvčata a obojích zde bylo dost. Hrál se fotbal (i když velmi často s hadrovým míčem), závodilo se, zápasilo, večer zpívalo a začínaly zde i první nesmělé lásky.
Koupat se chodilo do bazénu do Vítkovic za vstupné 20 haléřů na dvě hodiny, nebo do strouhy, která přiváděla vodu z řeky Ostravice k vysokým pecím Vítkovických železáren. Oblečení dětí bylo jednoduché, stačily trenýrky a tričko a běhalo se bosky, což odnášely hlavně palce na nohou.
Po roce 1934 mládež hodně využívala areál kolem nového kostela sv. Josefa, který byl znám podle svého patrona jako Don Bosco. Měl řadu kluboven pro zájmovou činnost mládeže a také hřiště, kde se v létě hrál fotbal a v zimě bruslilo. Nesmělo se však mluvit sprostě, což některým dělalo potíže.
V okolí kolonie byly obchody a hostince, kde měly své sídlo i zájmové spolky. Sportovalo se na hřištích Sokola, DTJ a Orla. Kromě pravidelné tělovýchovy organizovaly zájmové spolky výlety, plesy, šibřinky, akademie, veřejná vystoupení a mnohé i ochotnická divadelní představení. V zimě se hřiště polilo vodou a bylo kluziště. Základní vzdělání zajišťovala obecná a měšťanská škola.
Mládež z kolonií byla zásobárnou nových pracovníků pro práci na šachtě a velmi často zde pracovali muži i ženy po celé generace.
Značná část havířů dojížděla z beskydské oblasti a ze Slovenska. Pro tyto pracovníky byly postaveny dělnické ubikace (kasárna), kde každý z ubytovaných měl svoji postel a skříňku a mohl se stravovat v závodní jídelně. Tyto služby si ubytovaní hradili sami, ale závod velkou část nákladů dotoval. Každé ubytovací středisko mělo svého správce, který se staral o pořádek, údržbu a často musel krotit ubytované při případných rvačkách. Důl Hlubina měl své ubytovací středisko (kasárna) v Hlubinské kolonii, a to sloužilo i pro dělníky z Dolu Šalomoun.
Jak rostla úroveň techniky a řízení provozu na šachtách, vylepšovalo se i bydlení pracovníků. Na pozemcích v okolí šachty vyrostly nové moderní domy, kolem Ostravy sídliště a staré hornické kolonie se postupně likvidovaly. Pro zájmovou činnost se postavil kulturní dům, který se pak stal základem závodního klubu ROH. Mezi hlubinskou a šalomounskou kolonií vyrostlo nové sídliště, které zajišťovalo moderní bytový standard. Postavily se zde nové školy, učiliště, cesty a upravilo se hřiště DSK Unie.
Rovněž systém práce a organizace se postupně měnil. Z počátku byl hlavní osobností „pan závodní", který zodpovídal společnosti Vítkovické horní a hutní těžířstvo za efektivní provoz šachty. Provoz byl dělen na povrch a důl. Vedoucí jednotlivých provozů byli vesměs vyučeni ve svém oboru a byli absolventi průmyslových mistrovských škol. Strojaři a elektrikáři si doplňovali teorii na Strojní průmyslové škole ve Vítkovicích, havíři na Horní průmyslové škole v Ostravě. Provoz byl stavěn na provozní praxi a znalostech. Všichni technici, mistři, směnmistři, manipulanti a vedoucí úředníci administrativy bydleli v blízkostí šachty a byli v rychlém dosahu při případné poruše nebo jiné potřebě závodu. Závod měl své zázemí, nebo zajišťoval životní běh kolem šachty, dopravu, obdělávání polnosti, údržbu provozních objektů a domů k bydlení, odvoz odpadků, údržbu cest, osvětlení v závodě i koloniích a vodovodní síť. Velmi často také zajišťoval údržbu v blízkých mateřských školkách a školách.
Při růstu těžby i mechanizace se měnila skladba pracovníků, systém řízení šachty i technické vybavení. Práce na šachtě nebyla lehká. Mnozí na ní prožili celý svůj život a zůstaly jim vžité návyky a vzpomínky na všechny dobré i zlé chvíle, které v práci na šachtách prožili.
Podle vzpomínek p. Oldřicha Vojkovského upravil Ing. Otakar Podhajský