V úvodu je zapotřebí říci, že jednotlivé případy jsou vyjmuty z knihy „Paměti báňského inženýra" od Ing. Iva Houfbauera.
Na Dukle jsme prodělali a zdolali největší důlní požár, jaký jsem v životě viděl a o jakém jsem slyšel. V rubání 1126, které bylo vedeno do pole a rubalo spodní lávku jedenácté sloje na místech, kde byla celková mocnost osm metrů uhlí, nám z trhliny ze stropu počal vycházet slabý kouř, étery" postupně sílil. Několik metrů před tímto místem proti zdravým větrům dal jsem zarazit požární chodbici, která stoupala šikmo pod nadloží, proto, abychom zajistili místo záparu. V neděli ráno fáral na pracoviště závodní, Když v deset hodin vyfáral, volal mne do kanceláře. Sdělil mně, že jsme se prorazili do požářiště o velkém rozsahu. Sfáral jsem ihned do dolu a abych si zkrátil cestu, lezl jsem poslední úsek proti kouřům z výdušné strany s hlavou při zemi, protože vždycky ve výduchu se kouře oddělí tak, že při počvě jde poměrně nejčistší vzduch. Když jsem se vynořil z kouřů v chodbičce, překvapil jsem tím záchranáře, kteří v prorážce pracovali. Sám jsem však byl mnohem více překvapen, když jsem vylezl chodbicí do prorážky. Přede mnou byla prostora o rozsahu asi 6x6 metrů, která byla naplněna zalomenými nadložními skalami, rozpálenými do bílého žáru. O intenzitě žáru svědčí to, že proud vody, étery" byl zaveden půlcoulovou trubicí a dopadal na jedno místo na rozpálené skále, měl ten celkový výsledek chlazení, že na skále bylo jen tmavé místo, velké asi jako dlaň. Jinak se veškerá voda žárem rozložila.
Řekl jsem jediné slovo: „Záplav". Ten jsem měl již tehdy zavedený do zapařeného pole, ve vzdálenosti asi 300 metrů po výduchu od místa požáru. Vyfáral jsem ven a po rozhovoru se závodním jsem převzal odpovědnost za veškeré práce s likvidací požáru. Se záchranným sborem počali jsme ihned pokládat zaplavovací potrubí. Pracovali jsme v hustých kouřích směrem k ohnisku.
V úterý večer bylo potrubí položeno a vyjel jsem domů k večeři. Byl jsem tak unavený, že když mi žena předložila večeři, padl jsem obličejem do talíře plného polévky. Chvíli jsem se prospal a fáral jsem noční směnu ke stavbě bednění, kterým jsme uzavírali požární chodbici ve stěně. Protože bednění sloužilo jako filtr pro záplav, dat jsem za bednění položit vrstvu slámy ze starých slamníků ze zajateckého tábora. Ještě po letech mně havíři připomínali, že jsem byl jediný, étery" nechal do dolu pro havíře posílat slamníky. Poslední rouru, která ústila k požáru, jsme opatřili po jejím obvodu velkými otvory, protože jsem předpokládal, že vpuštěním vody do požářiště dojde k prolomení nadložních skal a tím vznikne nebezpečí ucpání výtoku záplavu. Bylo nebezpečí, že proudem vody v požářišti dojde k výbuchu a tím i k možnosti vyražení bednění, ač bylo důkladně rozepřené. Proto jsme s Ing. Pěkelkem, který krátce předtím nastoupil na důl jako třetí inženýr, důkladně poprášili uhelné stěny vápencovým práškem pro zamezení rozšíření případné exploze uhelného prachu. Na obou stranách od bednění byly postaveny prachové přehrady. S ing. Pěkelkem jsme byli poslední, kteří místo opouštěli.
Celé pole, ve kterém, jak jsme vypočítali, bylo za 26 milionů korun materiálu, bylo uzavřeno protivýbuchovými poklopy. Hráze byly opatřeny depresometry, které by ukázaly vystříknutím vody, že v uzavřeném prostoru došlo k výbuchu. V celém dole nebyl ani jediný pracovník.
Ve středu ve čtyři hodiny ráno jsem vlastní rukou otevřel uzavírací kohout, étery' vedl z povrchu záplavovou vodu do požářiště. Postupně jsme začali přidávat do vody popel ze zásobníku. Zásobu popela jsme měli v množství po osmdesáti kubických metrech připravenou v každém z obou zásobníků.
Na závod přijel hned ráno ředitel Ing. Sklenář a přednosta Báňského úřadu dr. Žalud. Záplav jsme pouštěli do dolu do jedenácti hodin. Pak jsem sfáral se záchranným mužstvem k uzavíracím hrázím. Voda v depresometrech byla neporušena, a to bylo známkou, že v uzavřeňém prostoru k explozi nedošlo. Otevřeli jsme uzávěr, vystoupili jsme za hráz a poklop byl za námi znovu uzavřen. Když jsme přišli ke sběrné chodbě, po které se dopravovalo uhlí ze stěny a která střídavě šla úpadně a dovrchně, byla její níže položená místa zatopená horkou vodou. V trenýrkách jsme postupovali v přístrojích dále po sběrném ocelovém článkovém pásu k místu zaplavování. Pod stropem chodby se držela pára, která se srážela v horké kapky a jejich vřelý dopad na tělo byl velmi nepříjemný. Ale kouř nebylo nikde vidět. S napětím jsem očekával, jak bude vypadat uzávěra chodbice k požářišti. Ukázalo se, že bednění bylo dobře postavené, že slamníky znamenitě filtrovaly a nikde nebyl vyteklý zaplavovací materiál. Pohled na neporušené bednění, ze kterého ještě vytékaly praménky horké, ale čisté vody, byl pro mne největší odměnou za ty uplynulé tři dny plné napětí a námahy. Vše nasvědčovalo tomu, že hlavní ohnisko je z velké části vychlazeno. Vrátili jsme se na povrch a po poradě byl dán souhlas k dalšímu plavení, k otevřeni pole a obsazené celého dolu. Do požářiště jsme plavili ještě tři plné dny. Před bedněním byta vždy hlídka záchranářů, která byla spojena přímým telefonem se zaplavovací stanicí na povrchu. Při doplavování, které se pozná tím, že rázy v potrubí jsou častější a otřásají potrubím, okamžitě bylo zastaveno plavení materiálem a do prostoru za bedněním byla vpuštěna jen čistá voda. Voda materiál rozplaví a tím uvolní místo pro další dávku popela. Ke konci třetího dne bylo zřejmé, že nejen prostor je vyplněn materiálem, ale že jsou utěsněny i veškeré trhliny ve sloji v okolí požáru. Plavící potrubí se počalo ucpávat a 14 metrů od bednění ve stěně vytékaly praménky křišťálově studené vody ze stropu. Rubání 1126 bylo znovu obloženo a celý zaplavený prostor jsme obetnuli chodbou ve spodní i ve vrchní lávce. Teprve potom nám bylo jasné, jak mohlo dojít k tak velkému žáru, étery" rozpálil do běla veliké kusy nadloží. Na styku se závalem byla jeden metr silná vrstva koksu. Zavalený prostor, ve kterém vznikl zápar, byl vlastně plynovou pecí a žár od hořícího plynu dosáhl tak vysoké teploty, že rozpálit nadložní skály až do běla. Do místa závalu vedla k větrné jámě v deváté sloji nad námi stará zabořená chodba, která odváděla požární zplodiny. Jedenáctá sloj mela v místech požáru výborně koksovatelné uhlí, které mělo podle rozboru 2 % popela. Vrstva koksu byla vyplněna nejjemnějším popílkem, takže tvořila zároveň koksový filtr, étery" propouštěl úplně čistou vodu.
V „zapařeném poli" jsme zkoušeli ve vysoké mocnosti vyrubat sloje v lávkách shora dolů. Jako umělý strop jsme ve vrchní lávce pod stropem položili drátěnku, kterou jsme používali ve stěnách k oddělení prostorů zakládaných foukanou základkou. Ukázalo se, že ve spodní lávce byly podstatně menší tlaky než v lávce vrchní, ale s odstupem času, étery" byl mezi rubáním vrchní a spodní lávky, tj. asi jeden měsíc, nám drátěné pletivo, které tvořilo strop druhé lávky, prorezavělo a základka nám propadávala. Byla to zkušenost, že se strop musí tvořit z pletiva z pozinkovaného drátu.