HORNIČTÍ UČNI VE TŘETÍM ROČNÍKU NA DOLECH HRABĚTE JOHANA WILCZKA V OSTRAVĚ
Od září 1944 začal na dolech Trojice (Dreifaltigkeit-Schacht), Michálka (Michaeli-Schacht) a Jan Maria (Johan-Maria-Schacht) třetí ročník výuky hornických učňů. Mezi druhým a třetím ročníkem byly sice prázdniny, ale jen coby jeden týden placené dovolené. Takže jsme se mohli rozjet za svými rodinami na Moravu. Jinak celou dobu léta jsme museli pracovat na dole za odměnu odpovídající 15 % platu kvalifikovaného horníka. V té době již většina z nás prošla pracoviště příprav (chodby, prorážky), porubů, vedených výhradně do pole jako směrné pilířování na zával i překopů ražených trhací prací s ručním vrtáním rotačně příklepnými kladivy Flotman a ručním nakládáním horniny lopatami do vozů. Zvládli jsme sbíjení a stavění dřevěné výztuže různých druhů jak v přípravách, tak v porubech, stavět kamenné, dřevěné nebo kombinované hráně nebo základková žebra na závalové straně porubů. Zásadně jsme se nesměli podílet na plenění výztuže v porubech dobývaných způsobem na řízený zával. Ocelová výztuž se už v té době používala ve východní části revíru, ale na Wilczkových dolech ještě nebyla. Avšak překládat těžní žlaby nebo ocelové potrubí pro dopravu stlačeného vzduchu bylo součástí výuky. Na Trojici se dokonce někteří z nás dostali do kontaktu s mechanizací vyuhlování pomocí řetězového brázdicího stroje Eickhoff, ovšem jen tehdy, když jim šramač (strojník brázdicího stroje) dovolil sáhnout si na ovládání stroje. V té době jsme už měli znalosti provádění jednotlivých důlních prací, avšak nebyli jsme schopní dosáhnout výkonových parametrů kvalifikovaných horníků. Přesto nás již havíři začali brát vážně, jako svoje budoucí pracovní partnery.
Samozřejmě kromě těch z nás, kteří svých chováním dávali najevo, že při nejbližší možné příležitosti z hornictví odejdou jinam.
Původní stanovený cíl – vydělat si na studium na střední nebo vyšší škole, většina kamarádů ubytovaných na Lehringsheimu na Těšínské ulici opustila. Pracovali, neboť museli, ale svoji budoucnost si představovali jinde. Cílevědomých nás zůstalo asi sedm. Začali jsme se v práci i pokračující výuce orientovat na dosažení dobrých znalostí, abychom mohli být přijati na Horní školu v Ostravě. Z této školy právě pocházela většina revírníků a vyšších techniků Wilczkových šachet.
V průběhu učení jsme hodně četli. Knihovnu jsme měli k dispozici na Slezskoostravské radnici a pravidelně každý týden jsme ji navštěvovali. Dostupná nám byla jak odborná, tak zejména krásná literatura včetně poezie. Až se dnes divím, kolik titulů české pokrokové meziválečné, ale i klasické naší i zahraniční literatury jsem tam přečetl.
Na učňovském domově působili v té době dva vychovatelé z Kuratoria. Ta organizace byla zprofanovaná kolaborací s nacistickou Třetí říší a byla založena ministrem protektorátní vlády Emanuelem Moravcem. My jsme měli štěstí, že naši tzv. instruktoři žádné takové myšlenky nešířili a k žádné proněmecké aktivitě nás nevedli. Většinou to byli bývalí studenti vysokých škol, kterým Němci zavřeli vysoké školy, a kteří se rozhodli raději vzít funkci vychovatelů u nás na hornickém domově, než být totálně nasazen v Německu. Společně jsme sportovali i věnovali kultuře. Naučili nás spoustu českých a slovenských písní, nejvíce pak ze Slezska. Jaký byl pak jejich osud po válce, nevím. Dnes po letech se mi zdá až zvláštní, že jsme takřka mezi svými kamarády učni nepozoroval a nezaznamenal politické názory. Občas jsme se dozvěděli, že se ze šachty ztratil nějaký člověk, což bylo spojováno se zásahy tehdejšího závodního Dolu Trojice Dr. Pattaiského. Ten už tehdy byl známým vědcem v oboru paleontologie, avšak bohužel také přesvědčeným nacistou. Možná, že existovala nějaká spojitost mezi realizací záměrů Dr. Pattaiského, resp. Vedením Wilczkových dolů a činností horníků zacházejících do oblastí sabotáží. Wilczkovy doly měly být tehdy těžebně koncentrovány na novou velkoprůměrovou těžní jámu. Ta byla hloubena mimo stávající těžní i větrní jámu v areálu Dolu Trojice. Podle německých zkušeností měly být před průchodem jámy vydobyty části slojí nacházející se pod dnem jámy. Dosáhlo by se toho, že by se nemusel udržovat tzv. ochranný pilíř (ohradník). Tyto části slojí měly být plně založeny tzv. suchou základkou, vytvořenou z průvodních hornin z ražeb překopů a chodeb. Na tomto zakládání se podíleli s místními havíři i naši horničtí učni. Údajně byla základka šizena, byly obezdívány vyuhlené prázdné prostory. Následkem toho se dala předpokládat deformace jámového stvolu při následném hloubení jámy. Nevím, jak tato záležitost byla ve skutečnosti, zda vůbec byla odborně vyhodnocena. Možná o tom někdo ví a podá svědectví. Škody se však promítly až v poválečných letech.
Podstatně více se nás dotkla smrt našeho kamaráda Františka Krčka na Dole Trojice. Byl to hodný chlapec z chudobné rodiny někde z Beskyd. Jako učeň musel pracovat tam, kde byl určen, i když často na práci fyzicky nestačil. Několikrát to vedení řešilo tak, že byl přidělován na práci mezi ženy do třídírny k vybírání kamene z třídícího pásu. Tam však bohužel často vládla morálka a žerty spodiny. Ženy ho zesměšňovaly například tak, že mu namazaly přirození černým mazadlem (šmírem) apod. František se proto raději znovu hlásil na práci do podzemí. Pracoval pak jako pomocník havíře (helfr) v nízké sloji známé na šachtě svým vlhkým stropem s lehce odlučnými stropními proplástky. A tak se jednoho dne přihodilo, že stropní vrstva se utrhla a zavalila kamaráda. Havíři ho již živého nevytáhli. Někteří z učňů ho viděli a byl to pro ně otřesně smutný pohled. Byla to pro nás všechny hrozná rána. Někteří z internátu utekli a vrátili se až po čase, za což byli potrestáni. Někteří se však do konce války již nevrátili. Na šachtě se pak šuškalo, že někteří z těch hochů z Beskyd přešli k partyzánům. Mezi lidmi se šířilo mnoho zpráv ze zahraničního vysílání, které přes veškerou snahu o rušení německých a protektorátních sdělovacích prostředků pronikaly mezi obyvatelstvo. Lidé se báli následků bombardování spojenců a na druhé straně očekávali s nadějí i strachem příchod Rudé armády. Bylo zřejmé, že budeme brzy osvobozeni, a tak často vznikaly mezi havíři diskuze, co bude potom. Těmto diskuzím jsme mohli naslouchat i my, horničtí učni před vyučením. Trochu mě udivovalo, že většina havířů se těšila na osvobození, ale zároveň měla strach, aby se nevrátily takové poměry, jaké znali z předválečné první republiky, to je nezaměstnanost, privilegia bohatých, faktické bezpráví a beznadějnost chudých. Já jsem v té době pracoval v prorážkách na Michalce s asi padesátiletým horníkem. Ten mi vyprávěl o přestávkách o tom, jak těžkou práci měli horníci v dole, když byl tak starý jako já teď. Jak se kopalo jen kylofy, vozači těživo odváželi buďto na táčkách (kolečka) nebo v bednách tažených pomocí „šinek“ – popruhů po počvě sloje na chodbu. Horníci si nosili prát špinavé prádlo a oblečení domů. Jejich ženy a matky tak kromě špíny často viděly i zaschlou krev z odřených zad a paží. Často jsem si přitom vzpomněl cestou ze šichty na ubytovnu i na svoji matku, která již byla těžce nemocná. Srovnával jsem její osud s osudem hornických matek. Havíř Chlopek, který se tak skutečně jmenoval, rád zpíval a rád zpěv i hudbu poslouchal. Byl jedním z těch, kteří i při své těžké práci neopomněli na návštěvu divadla a řadu vystoupení s jeho herci, jako byli Minský, Kadrel, Brázda. Často, když jsme měli včas vyražený denní postup v prorážce, tak jsme si spolu zazpívali. Naší oblíbenou písní byla „Tatíčku, táto starý…“ Z operety Děvčátko z kolonie od Rudolfa Kubína s textem Minského. Pokusil jsem se podobnou píseň napsat pro svoji maminku. Melodii jsem vydrnkal na housle, abych ji dostal do not. Havíři Chlopkovi se líbila. Později ji ještě upravil jako můj spoluautor ze „Slezskoostravské sedmičky“ Jiří Masný. Posuďte sami, jak se nám to povedlo! Vím, že píseň se velmi líbila Jaroslavu Miskovi. Zkuste ji zazpívat svým bližním. Přikládám notový part s textem písně „Maminko, neplačte…“
Ing. Miroslav Šmíd