Prostě se mi to stalo a jsem na to svým způsobem hrdý. Ztratil jsem těžní věž i s jámovou budovou jako prvý a do té doby jediný hlavní inženýr na světě. Ale od počátku. Důl Fučík byl odsouzen jako prvý v OKR k zániku. Rok od roku byl při projednávání projektového plánu tento fakt nastolován, rok od roku jsme hledali, našli a předkládali protiargumenty, že jsme našli vhodné zásoby k ekonomické exploataci, a oddalovali zánik, co jen to šlo. Dařilo se nám i za cenu ve světě ojedinělých praktik.
Pustili jsme se ve velkém do dobývání uhlí ze zásob v ohradnících jam, a to dokonce za jejich provozu. Jako první přišly zásoby v ohradníku jam závodu Hedvika.. Byly zachovány dvě jámy, větrní č.4 a těžní č.2., které sloužily s běžnou údržbou při dobývání prvních slojí nad 5. patrem. V roce 1974 a 1975 však asymetrickým zatížením jam došlo dokonce k zaklínění klece v jámě č. 4. Asymetrické zatížení bylo způsobeno průběhem významné Albrechtovy poruchy přes ohradníková pole, což způsobilo, že uhelné zásoby v jižní polovině plochy byly rozbity doprovodnými tektonikami a nebyly dobyvatelné, zatímco zásoby v severní části byly čistě dobývány.
Rozhodnutím vedení dolu byla se schválením OBÚ provedena zásadní změna. Jáma č. 4 byla zlikvidována a zasypána. Jáma č. 2, původně vtažná, byla výstavbou větrních kanálů, utěsněním stvolu spolu s likvidací těžního zařízení a napojením ventilátorů změněna na neschůdnou větrní výdušnou cestu. Poslední kontrola stavu jámového komína byla provedena pomocí lezecké techniky v r. 1977 a byl konstatován dobrý stav. Za této situace jsem v r. 1976 přišel na Důl Julius Fučík a po krátké epizodě ve výrobě jsem byl jmenován hlavním inženýrem podniku.
Na povrchových objektech Hedviky, které byly ve správě Závodu chráněných pracovišť OKD (ZACHRAP), se již začaly projevovat známky pokračujícího asymetrického zatížení rozestupování spár, trhání zdiva na budovách a p. Na úpatí jámy však nebyly známky padání vyzdívky jámy.
Přišel srpen 1979 se silnými dešťovými dny. Dne 19. 8. 1979 v noční směně (neděle) hlásil revírník centrální dopravy při předfárání silnou napadávku materiálu na 6. patře Hedviky, tj. na úpatí jámy. Okamžitě jsem se dostavil na podnik a sfáral na místo. Pronik náraží s jámou byl zaplněn zelenou horninou, zřejmě jílem, který byl suchý bez volné vody, poslechem již nebyly blízkostí slyšet dopad materiálu do jámy. Vyběhl jsem proto na 5. patro důlními díly, vedenými kolem jámového stvolu. Hluk dopadajícího materiálu byl slyšet intenzívně pod 5. patrem. Běžel jsem spojovacími překopy na Pokrok a po výjezdu j sem se nechal dopravit na povrch Hedviky. Na místě jsem zjistil zjevné známky destrukce na budovách, vysokou koncentraci metanu ve větrním kanále a další vlivy. Rychle jsem si vypočetl možné rozměry případně vzniklého kráteru pádem zemin do jámy a za pomoci pracovníků ZACHRÁPU (vesměs bývalí horníci) jsem nechal vytyčit páskou kruh o průměru cca 50 m okolo jámové budovy. Závodní stráži jsem nařídil ostrahu se zabráněním vstupu dovnitř vytyčeného pásma i kdybyste měli vytáhnout zbraň". Ostatní pracovníci ZACHRÁPU po hornicku budováním dveřejí zajišťovali vnitřní vyztužení v budovách. Zároveň jsem nařídil postupné vyklizení budovy bývalých koupelen, které nyní patřily závodu Tesla.
Po návratu na podnik j sem informoval ředitele Dedka o vzniklé situaci, který na mne nevěřícně pohlížela když svůj pohled přenesl na okno, jenom se zaklením hlesl :" ... už tam není!" Opravdu, místo pohledu na těžní věž Hedvika jsme oba zahlédli jen vysoký kouřový mrak. Okamžitě jsme zahájili povinná hlášení příslušným orgánům, zjišťovali rozsah destrukcí a žádali o svolání havarijní komise.
Ve víru potřebných řešení a samozřejmě obtížně zvládaného informačního chaosu jsme neregistrovali, jak ubíhá čas.
Náhle se rázně otevřely dvéře a do ředitelské místnosti vstoupil ministr paliv a energetiky Ing, Vlastimil Ehrenberger, doprovázený svým náměstkem Ing. Kadeřávkem. Než jsme stačili návštěvu přivítat, přerušil chvilku mlčení Ing. Kadeřávek a svým charakteristickým basem pronesl, obraceje se na mne: „ Péťo, tomu strážnýmu na Hedvice dej aspoň 5000 korun vodměny". Na můj tázavý pohled dodal : „Von řekl tady Vlastikovi, že je chuj".
Vzápětí doplnil: ,,..von se tady Vlasta chtěl podívat do toho kráteru a jak chtěl podlézt pásku, tu se vodněkud vzal ten strážnej a řek, že hlavní mu nařídil vytáhnout i zbraň na každýho, kdo by chtěl vlízt za pásku a Vlasta mu řekl, že je ministr paliv a von nato řek, že by to moh říct každej chuj ! !"
S Hedvikou se ale pojí i moje šťastná planeta. Mezi policajty, kteří se okamžitě seběhli k vyšetřování na Fučík, byl i starý známý šéf kriminálky major Bodnár. Jeho první slova byla : „Peterko, vidíš, už ťa mám". Na moje opáčení, ať s názory počká na vyšetření nehody, řekl, že to mám marné, že to budě basa. Nevím, jestli to bylo vnuknutí nebo má šťastná planeta, ale několik měsíců před nehodou jsem oslovil písemně Vítkovické stavby, které prováděly destrukce a snášení věžových konstrukcí. Dostal jsem od nich písemné vyjádření, že náklady na odstřel a likvidaci konstrukce odhadují na 2,5 milionů Kčs.
Počkal jsem na konečné řešení závozem jámy haldovinou a práce na zajištění místa havárie a snad až do Prahy bylo slyšet pád balvanu ze srdce. Náklady celkem činily 875000 Kčs.
Jízlivě jsem se obrátil na majora s dotazem, kde mám nárokovat zaplacení zlepšovacího námětu.
Nechtějte slyšet, co se jako odpověď ozvalo z telefonního sluchátka, a to jsem dost velký sprosťák a dokáži leccos papíru svěřit. Ing. Petr Schreiber, CSc.