„Bílá" kolonie u Dolu Jindřich v Karviné-Dolech patřila k nejstarším. Stavěli ji ke konci 19. století na rovině, na prostranství mezi panským dvorem a Jindřichovou šachtou. Po desítky let, kdy havíři z Jindřichovy a Františkovy jámy ubírali postupně kamenným hlubinám uhlí, měnilo se okolí kolonie, měnila se i kolonie sama. Rovina, na které kolonie stála, měnila se postupně v padesátých letech minulého století v dolinu, na jejíchž svazích praskaly a křivily se zdi i okna, lidé utíkali z polorozpadlých domků a zase se do nich vraceli, když zedníci zamazali puklinu a vsadili nová okna. Tak v jediném domku bylo možno najít okna i dveře všelijak porovnané, střechy baráku prohnuté, na verandách stupně. Za panským dvorem narostla halda ze sousedního Dolu Hohenegger (1. Máj), propadlá pole zatopil rybník, vyrostla jindřišská halda.
V Karviné a Havířově rostou ulice nových domů pro havíře a „bílá" kolonie se stává pamětníkem dávných let, vzpomínkovým zápisníkem havířského století.
Cestu, kde bydlí havíř Gluch, vám ukáže každý. Znají a mají rádi i havířského stařešinu, dědečka Glucha s jeho květinovou zahradou. Domek jako jiný, vrátka do zahrady, veranda, rozložité stromy a záhony s květinami, to je prostředí života havířského pensisty Aloise Glucha.
Usedá na kozlík, ruce složí před sebe . jsou sukovité, oschlé stářím, vedle něj je špalek na klepání kosy, vedle hromada čerstvých březových větví, ze kterých, až oschnou, bude dědeček Gluch plést metly. Chvilka odmlky, myšlenky se vracejí zpět přes tisíce dnů a desítky let, pak se oči usmějí a Gluch začne povídat, po kousku otevírá svou knihu života.
V Haliči u Krakova je vesnice Trzebionka. Na faře v zažloutlých listech obecní matriky z roku 1868 je v záznamech jméno novorozeněte Aloise Glucha. Doma byla bída, a tak sotva trochu odrostl plenkám, začal pásat a pak sloužil u sedláků. Do školy jej neposílali, zůstal negramotný. Císař pán to tak nechtěl: ,,...my nepotřebujeme vzdělané poddané, potřebujeme poddané hodné a poslušné..."
V té době na západ od Krakova, v Karviné budovali nové šachty, přijímali se tam lidé. A v Haliči byly tisíce takových, kteří utíkali do světa za obživou. Kdo byl bohatší, vydal se do Ameriky, kdo chtěl zůstat blíže, vydal se do Karviné. I otec Gluchův se vydal do Karviné, a když se trochu zapracoval, bral sem i své syny. Jedním z nich byl pak i Alois, který se vybral na cestu do Karviné v prvých únorových dnech roku 1883.
Dodnes si pamatuje přesně den 9. února, když přišel s čepicí pod paží k panu závodnímu, a protože ten už znal jeho otce, dostal dobré doporučení a byl přijat.
Mladým nebylo tenkrát na šachtě lehce. Mladý Gluch začal jako každý jiný ú kárování. To byli ovšem ti poslední na šachtě. Káry tahali dva. Do kopce to jinak nešlo. Někdy ale síla v nohou nestačila, poklesávali, muselo se odpočívat, vydýchat se. V takové chvíli ucítili často v zádech tupou bolest, udeřil je kus uhlí. Ohlédli se. „Na co čekáš? Hybaj!" popoháněl je starší havíř nebo dozorce.
V té době bylo vážným problémem havířského života fárání, sjezd a výjezd ze šachty. Dnes si na to už nikdo ani nevzpomene. Ale Gluch vzpomíná na časy, kdy se ještě lozilo po žebřích, po fartách. Stalo se, že jednou se vtlačil do klece a chtěl s ní fárat dolů. V posledním okamžiku ho zahlédl „oberštajgr", chytil za límec a vytáhl z klece. Klecí bylo dovoleno fárat jen pánům a „hajerům". „Kdo ti to dovolil?" Chlapec se začal třást, ukazoval něco na ruce. Protože však nic neodpovídal, odpověděl si „oberštajgr" sám. „Takty neumíš mluvit, mamlase jeden?" a líz jednu a líz druhou po hubě. „Tam, hybaj po Partách dolů!" Po jedněch žebřících se šlo nahoru i dolů. A to často současně jedni ze směny tlačili se nahoru a druzí sestupovali dolů. U žebřů bylo pak klení, nadávání a proklínání jeden druhého.
Gluch si pamatuje, jako to bylo: olejový kahanec vzít do zubů a pomalu stoupat nahoru. Oči byly plné padajícího smetí. Den před tím, co jej vyhnali z klece, fáral po ranní směně nahoru. Zebře byly kluzké, zablácené, shora kapala voda a s ní vanul mrazivý vítr. Do rukou to záblo, šaty byly brzy promočené. Zastavoval se, foukal si na ruce. V té chvíli sestupovali havíři shora. Ti, kteří šli zdola, museli uhnout, vychýlit se na bok žebře, udělat místo. Malý Gluch nebyl dost pohotový a než se nadál, už mu ten shora stál na ruce.
Výkřik, noha povolila, ale ruka zeslábla. Chtěl se lépe přichytit druhou rukou, leč žebř byl mokrý a kluzký, ruka se sesmekla, druhá podřená neudržela celou tíhu a chlapec se sesmekl po žebři, znovu vykřikl a padal do čtyřmetrové prohlubně až na nejbližší obrátku. Zarazilo mu to dech. Který si, co vystupoval ze šachty, mu dal štulec do zad, zeptal se, jestli nemá něco polámané a pak jej poslal napřed, aby nezdržoval ty vzadu. Celou noc myslel chlapec na kluzké žebře, ruka bolela, o odřených rukou smýkalo bolestí, bolela záda i v hlavě, která narazila na stěnu, hučelo. Ráno se pokusil vyhnout žebřům. Se zlou se potázal a nezbylo, než znovu jít k žebřům.
A v kolonii: V jednom bytě jich tehdy bydlelo dohromady patnáct, pět domácích a deset kvartýrníků. Spalo se na slaměných strožocích na zemi. Na šachtě nebyly koupelny ani šatny, ve fáračkách se chodilo domů. Umývadlem byl pro všechny pak jediný dřevěný škopek. Ti, kteří bydleli blízko šachty, nepociťovali tolik, že nejsou koupelny a šatny tak, jak havíři, kteří docházeli ze vzdálených obcí a jedna cesta trvala dvě hodiny i více. To po desetihodinové pracovní době bylo třeba čtyři hodiny šlapat pěšky, spát pár hodin. Nejhorší však bylo v zimě, když vyfárali mokří, špinaví a tak bez jiného oblečení šlapali domů. Takové časy pamatuje i Gluch. Zvedne obočí a pokývá hlavou jako byto už ani pravda nebylo..."
Byl právě půl roku ženatý, když došlo k veliké katastrofě na dolech hraběte Larische (Jan, Františka a Hlubina v roce 1894). Havířský pomocník Alois Gluch tenkrát fáral na Františce. Když uslyšeli první ránu, utíkali k jámě. Potom však se vrátili, protože u jámy se valil hustý kouř. Bloudili šachtou. Tenkrát se v létě chodilo na směnu na boso. Atak když nakonec jediný z celé skupiny havířů se dostal k šachtě, měl nohy rozbité do krve, napůl přiotrávený, lampu dávno ztratil a chodil za vzdálenými světly těch, kteří utíkali před ním. Venku prošel špalírem četníků. Jeho, ušpiněného havíře, z něhož byl cítit kouř z dolu, pustili. Uviděl lidi, složené vedle sebe, otrávené i přiotrávené.
Katastrofa si vyžádala na 235 obětí. Nevědělo se, kdo je ještě živ a kdo již nežije. U šachty byl nepopsatelný zmatek. Protože měl do masa rozbité nohy a bylo mu špatně, ptal se Gluch na lékaře. Odpověděli mu pokrčením ramen. Lékaře nenašel. Všiml si však, že k místnosti Bratrské pokladny snášejí na nosítkách postižené horníky. Chtěl tam jít, ale vrátili ho. „Ty ještě neumíráš." U nosítek se pohybovali dva kněží, kteří zpovídali a dávali poslední pomazání.
„Bílá" kolonie tenkrát zažila rovněž honičku četníků, když rozháněli schůze horníků. Gluch ukáže rukou tady, právě tady jsme utíkali k haldě na Hoheneggru..."
U Gluchů měli celkem osm dětí. Tři synové byli havíři, jeden syn padl za první světové války a nejmladší z nich se nešťastně utopil.
Na šachtě pracoval havíř Gluch do roku 1925. Prošel všechny čtyři závody Larischova panství Františku, Hlubinu, Jindřich i Jan. Jednou ho zavolal závodní a povídá: ,,...tak co, kdo půjde domů? Máte tu u nás tři syny a ještě vy. Není to moc z jedné rodiny? Někdo musí ze šachty ven, není práce!" Rozmýšlení bylo dlouhé, Gluchovi se ještě do penze nechtělo. Ale závodní sám zakončil půjdete domů vy. Potřebujeme mladší!" Z havíře Glucha se stal pak ještě na pět let zaměstnanec firmy a pak už penzista a náruživý pěstitel růží.
Původní text byl přiměřeně zkrácen a upraven.
Ing. Stanislav Kuba