KOLÉBKA ÚZKOPOKOSOVÝCH KOMBAJNŮ V OKR
(věnováno vzpomínce na Ing. Lubomíra Jaška)
Když se mi po značných peripetiích podařilo nastoupit po absolvování VŠB na Důl Čs. Pionýr, byl jsem nesmírně rád, že budu pracovat právě na tomto dole. Absolvoval jsem zde povinnou praxi, chodil na brigády, znal zde hodně lidí. To hlavní, co mě přitahovalo k tomuto dolu, byl rozvoj elektrifikace a s tím spojena mechanizace dobývacích prací.
Spolu se mnou posílil řady nových inženýrů také Ing. Lubomír Jašek, absolvent Strojní fakulty. Byl urostlý, vysoký (přerůstal nás téměř o celou hlavu), blondýn, který budil zájem děvčat. Svým sebevědomým vystupováním budil respekt okolí. Byl přirozeně lidský, slušný, a jak se dnes hodnotí, byl komunikativní. Byl zařazen jako mechanik úseku. Čeho jsem si na něm velice vážil, byl jeho přístup k podřízeným. Oproti velké většině svých kolegů ve stejných funkcích řídil ve svém úseku nejen stroje a patřičná zařízení, ale věnoval se především řízení lidí.
V té době jsme na závodě 1 (Důl Evžen) dobývali sloje číslo 6, 7, 8 a 9. Jako mechanizační prostředky jsme měli k dispozici bud' brázdičky o délce ramene 1,6 až 1,8 m, nebo širokopokosové kombajny sovětské výroby Donbas. Uhlí ve sloji č. 9 mělo zvlášt'vysokou pevnost. Používali jsme pro lepší rozpojování uhelné sloje před jízdou kombajnem brázdící stroj, který se posunoval ve stejné uličce jako kombajn. To umožňovalo rychlejší postup kombajnu a vyuhlení 150 m dlouhého porubu ve dvou směnách. V době „cykličnosti" se tím zvyšovala těžba i hmotná zainteresovanost pracovníků těžebního úseku. Tímto způsobem jsme dobývali ve dvou porubech. V jednom porubu se nám práce dařila, kombajn vyuhlil včas.
Ve druhém porubu i po podbrázdění zůstávalo uhlí pevné a výkon kombajnu nestačil vyuhlit porub „na čas". Všechny nás tehdy šokoval „Luboš". Přišel na to, že rameno u brázdičky v opožďovaném porubu je o 10 cm kratší, než by mělo být podle záběru kombajnu. At'již důvod rozdílné délky ramene brázdičky a kombajnu byl jakýkoliv, autorita „Luboše" značně vzrostla. Mohlo jít o prostou lidskou chybu, či dokonce zkoušku, co ten inženýr umí. Po opravě délky ramene brázdičky i ve druhém porubu jsme slavili úspěch. Postup kombajnu se zvýšil a porub býval vyuhlován včas. Značným „bolehlavem" na Evžence byl nedostatek pasového materiálu, a tím časté poruchy na odtěžení ze třech porubů. „Luboš" i tuto situaci řešil s přehledem. Vyčlenil jednotlivé pracovníky pro preventivní údržbu, vyčlenil čas a přísně kontroloval provedení prací. Zastavení dobývání v porubu pro poruchu pasového odtěžení přestalo být „černou můrou". Abychom dohnali připravenost k těžbě, ušetřili náklady na ražení chodeb v nově připravovaném bloku, vyrazili jsme místo čtyř pasových chodeb jenom tři. Tím jsme prodloužili délku dvou porubu ze 150 m na 200 m. Zavedli jsme však pro odtěžení z porubů spodní pasy místo hřeblových dopravníků. Byla to na Čs. Pionýru novinka, avšak nedostatek porubových hřeblových dopravníků nás k tomu donutil.
Pasový dopravník v porubu měl šířku jen 40 cm, avšak svou kapacitou plně vyhovoval. Provoz těchto porubů nás velice příjemně překvapil. Odpadl hluk způsobený řetězem hřeblového dopravníku, snížila se pracnost při překládce porubového dopravníku. Co jsem vysoce oceňoval, byla rychlost likvidace porubu. Vyklizením kovových stojek, nosných válečků a vytažením pasové gumy na těžní třídu byla likvidace porubu provedena v jednom dni. Již v roce 1956 jsme dosahovali denní těžby z mechanizovaných porubů ve výši 70 %. Širokopokosové kombajny se nehodily do všech geologických podmínek. Na Dole Evžen se již od dob hlavního inženýra Jaromíra Helštýna odebíraly zahraniční technické časopisy GIück auff, Przeglad górniczy a Ugol. Ty cirkulovaly mezi inženýry. Tím jsme si udržovali dobrý přehled o zahraniční technice a byl to zdroj inspirací pro zlepšovací návrhy. Pravidelnou cirkulaci hlídala přísná paní Danuše Venglořová. Zlepšovatelské hnutí na Pionýru nemělo špatnou úroveň. Avšak zvolením Ladislava Vrbici do čela komise zlepšovatelů dalo hnutí novou energii, která se projevila v růstu počtu zlepšovacích návrhů i jejich významů. L. Vrbica byl energický muž. Byl důsledný ve vyžadování plnění úkolů od správy závodu Uměl však přitáhnout i nové lidi ke zlepšovatelskému hnutí. Do komise zlepšovatelů byl také zvolen Ing. Jašek. Měl již několik přijatých zlepšovacích návrhů, takže měl přehled o tom, jak to chodí. Hlavní snaha celého hnutí byla zaměřena na zvýšení mechanizovaného dobývání. Úkoly v těžbě neustále rostly, pracovních sil se nedostávalo. Dosavadní úsilí, zaměřené na předělávku kombajnu Donbas na úzkopokosové dosáhlo svého stropu. Některé nedostatky se nedaly v šachetních dílnách odstranit.
Zlom v myšlení celé řady techniků nastal po uveřejnění reklamní fotografie úzkopokosového kombajnu v časopise Glück auff. Rozpojování pilíře válcem dávalo jiné možnosti v organizaci práce v porubu. I když již úspěšně pracoval úzkopokosový kombajn předělaný z Donbasu, „Luboš" nebyl spokojen. V kanceláři oprášil rýsovací prkno a jal se kreslit. Svítil dlouho do večera. Chodil, měřil a přemýšlel. Výsledkem svých úvah, konstrukčních výkresů byl návrh na zhotovení hlavy kombajnu, která by se dala připojit k motorové části kombajnu Donbas. Měl vyšší výkon než dostupné brázdičky. Spolu s kolektivem dílen a pracovníky zlepšovatelských dílen vyrobili hlavu kombajnu s přenosem hnací síly na válcový rozpojovací orgán. Hřídel a válec vyrobili v dílnách, přenosové soukolí použili z kombajnu Donbas.
Stejnou hlavou osadili brázdičku SE III a vyrobili tak další kombajn. V první polovině roku 1958 byly tak dány do provozu kombajny Pionýr I a Pionýr II. Současně vymyslel způsob, jak předělávat stávající brázdící stroje na kombajny. Byly sice méně výkonnější než motory z Donbasu, ale plnily svůj účel. Tento způsob výroby kombajnu se rychle rozšířil do revíru. V době, kdy k. p. Ostroj neplnil požadavky dolů, byla to jediná cesta, jak zajišťovat plnění stále náročnějších plánů.
Nezůstalo jen u toho. Na Dole Čs. Pionýr zůstávala nevydobytá sloj č. 6, kde byla dobývaná mocnost sloje 60 70 cm. Bylo těžko dostat do takových podmínek pracovníky, kteří si zkusili dobývání kombajnem. Luboš proto dostal úkol vyrobit dva kombajny pro tuto sloj. Spolu s kolektivem tento úkol úspěšně splnil a zachránil tak před odepsáním desítky tisíc tun kvalitního černého uhlí. Oba kombajny byly pojmenovány „Miglanc". Luboš ve služebním žebříčku postupně stoupal nahoru. Z mechanika úseku povýšil na mechanika pro důl, pak až na hlavního mechanika dolu. Vrcholem jeho kariéry bylo jmenování ředitelem k. p. Bastro. Vkládaly se do něho veliké naděje.
Podle materiálů Archivu OKD a vlastní paměti