„Chlapi, to je fakt parada!
Ešče před třemi hodinami
sem byl na magistratě
v Praze a včil už tu s vami
slopu tyn naš zlatavy mok.
Někecam! Co je odevřena
ta dalnica až tu ku nam, to
se to jedě! Za dvě a půl
hodiny sem to zmaknul.
A to sem jel stotřicitku
podle předpisu,“ liboval
se v sobotu Na Upadnici
Břetik. Musel na otočku
do matički Prahy kvuliva
jakimsich lejster a byl ešče
před tydněm kvuliva temu
dosť špatny. Radili zme mu,
až jedě pendolinem, ale to
odmitnul, že ve třech luďach
vyjde lacnějši auto. „Ja,
už je to tu. Zme spojeni ze
světem. Už nězme odřiznuti
od civilizace. Ale že to
trvalo!“ brblal Poldek.
Jak to vidí stryk Lojzek
„Enem
něchtě na hlavě. Stačilo paru
hodin a už měla nova dalnica
svoju oběť,“ chladil sem ich
optimizmus. „Když su blbi, až
plaťa. Aji když idě o život. Kdo
to kdy viděl vjižďat na dalnicu
s pulitrem benzina v nadrži?
A co ich to vubec napadlo
seděť v autě!? To se musi
okamžitě ven a utikať mimo
cestu. A ni čučeť ve vnitřku
a druzi ešče kolem něho
ve tmě chodiť a nedať ani
trojuhelnik,“ rozčiloval se
Jiřik. „Ale oni tež ti tiraci
něsu svati. Seďa se vysoko,
kolem sebe horu železa, tuš
se ciťa v bezpeču. Kolik razy
sem viděl, že seďa za volantem
a čitaju knižku...
Na plynu isto cihlu a jedu
se. Co ich zajima, že aji ini
kolem nich tu cestu potřebuju
a hlavně chcu dojeť
dom živi a zdravi,“ přidal se
Břetik. „Ja, ja, kaj su ty stare
časy, kdy si na cestě potkal
jedno auto za uherski rok.
Jak to Lojzek vykladal, aji
ja sem jezdil jednokolejku.
Enemže na opačnu stranu.
Do Bohumina. To
tam jezdila třinastka.
Ja tam měl babku –
Lojzka se menovala (mrknul
na mě!) No a kolik razy zme
ze synkami s tu lokalku
zavodili. Byli zme mladi, plni
sily, tuš se nědivtě, že zme
byli rychlejši. Ale tež blbějši.
Bo co my zme na koleje tej
tramvalki naskladali. Třeba
pědadvacetniki, kapsle či
patrony do poplašňaka. To
dycki bylo v Pudlově mezi
děckami radosti, když to
tam řachalo, tajak když
z mašinkvera střila. Zatymco
baby ječely a chlopi nadavali.
No bylo to tam tajak
v cigaňske osadě po vyplatě,“
spomnil se na svoji
mladi Juzek. Chlapi ešče
chvilu dišputovali o tej novej
dalnici, ale jak se z hajzla
vratil Erďa, hned spustil:
„Syncy, vitě že v OKD budu
prodavať kapry. Jedneho za
třicet korun.“ Všeci zme se
valali smichem. „No ni, to
je fakt, ni vtip!“ dušoval se
Erďa. „Kapři su z keramiki
a peníze za ty ryby dostanu
děcka. Tuž kupme jich
paru!“ zformulovat vyzvu,
keru se nědalo zhodit ze
stola.
Tuž Zdař buh,
vaš Lojzek