Šachta svaté řeholnice

Majitel Těšínské komory arcivévoda Albrecht Friedrich Rudolf Rakouský ve snaze zajistit suroviny pro své železárny v Ustroni a Třinci se neváhal pustit do těžby uhlí. Na území obce Petřvald, okres Fryštát, dal v roce 1872 hloubit dvě jámy, které se staly základem dolu Albrechtschacht (Albrecht).

Ještě v závěru 19. století zde byla během modernizace vybudována závodní elektrárna a v dole instalována první elektrická lanovka u nás. Těžba se pohybovala kolem čtvrt milionu tun uhlí ročně, při tisícovce zaměstnanců. Období vytlačování šlechty z velkého podnikání se nezastavilo ani před branami dolů Těšínské komory. V roce 1905 je převzala Rakouská báňská a hutní společnost, ovládaná vídeňskou císařskou bankou Bodencreditanstalt. Na Dole Albrecht postavila mj. lanovku (1915), kterou se uhlí vozilo na nedaleký Důl Habsburg (Pokrok). Úředníci a havíři z Hedviky a jejich rodiny bydleli převážně v největší kolonii Holubově (pův. Bernatíkově), dále v osadách Na Zaryjích, Kaslerově, Rohlově a U jámy Hedviky.

V letech předmnichovské ČSR se roční těžba dolu se zhruba patnácti sty zaměstnanci ustálila kolem hranice půl milionu tun uhlí. To už se jáma jmenoval Hedvika (1925) na počest svaté patronky Slezska a také firma si zjednodušila název na Báňská a hutní společnost. Po krátkém záboru Petřvaldu Poláky (1938) přišla léta nacistické okupace, kdy místní doly ovládl německý koncern Hermann Göring Werke. Reorganizované těžařství s názvem Berghütte se přesunulo do Těšína. Maxima válečné těžby (810 tis. t) dosáhli na Hedvice v roce 1943. Sny o tisícileté říši naštěstí vzaly brzy za své a znárodněné hornictví se stalo motorem obnovy válkou zničeného Československa.

Důl Hedvika v Petřvaldě získal v roce 1949 jako první v OKR standardu prezidenta republiky za vynikající pracovní výsledky. To byl poslední triumf šachty pod hlavičkou středověké svaté řeholnice. Ve vichru centralizace ztratila v lednu 1953 svůj historický název a stala se „jen“ závodem číslo 2 (Pokrok byl č. 1) národního podniku Důl Julius Fučík. Bez ohledu na vývěsní štít horníci z Hedviky stále dokazovali svou třídu. V roce 1962 dosáhli ročního těžebního maxima v historii dolu (903 600 t) a o rok později jim dokonce svěřili Dowty Roofmaster, první mechanizovanou porubní výztuž v OKR.

Od konce šedesátých let už bylo zřejmé, že vlivem vydobytí uhelných zásob a snahou po ekonomických úsporách, čeká původní petřvaldské a orlovské jámy útlum. Na závodě Hedvika byly postupně uzavřeny a zasypány jáma výdušná č. 2 (1967). O tři roky později se do ní, kvůli vytěžení ohradníku, samovolně sesula těžní věž a budova. Dosloužily také výdušná č. 1 (1970) a výdušná č. 4 (1975). To byl i poslední těžební rok Hedviky.