Řiti se ebola!!!!!

Ach, ti dochtoři… Přišel sem v utery Na Upadnicu a moc mi do řeči něbylo. Už dva dni mě bola dva zuby a když sem se objednaval u zubařki, pravila mi sestra do telefona něsmluvavě, že objednavaju až na přišti měsíc a štěkla, že mam přisť za tři tydně. „Tuš něvim, esli to vydržim!“ pravil sem synkum v hospodě a držel pysk v dlaňach. „Zkus to podle osvěčeněho recepta skotačiveho stařika Slavečka: dej se dvě zimne piva a zajez to dvumi acylpyrinami!“ radil mi ze smichem dobrak Jiřik. „Dej pokuj. Všeci dobře vime, jak to je, když boli zub. Enemže ty ni, bo maš v hubě enem samu jamu sem tam vyplněnu umělinu… Staři je beztak na guvno. Šak už kdysik pravil Menšik, že když se chlop po padesatce zbudi a nic ho něboli, tak je mrtvy!

Jak to vidí stryk Lojzek

A nějdě enem o ty bolesti. Dyť tych praškuv co musim denně polknuť. A to němluvim, co to stoji!“ zastal se mě Poldek a mluvil dali: „Až se bojim tych dřistuv v novinach a televizi, jake se zas na nas řiti něbezpeči. Po všeckich tych prasečich, ptačich či inych chřipkach se včil na nas vali jakasik ebola!“ „Něstraš s Mikulašem v letě. Je to, pravda, važna epidemija jakehosik zmutovaneho vira, kery zabija ludi na počkani, ale zatym enem v Afryce,“ brzdil jeho pesimizmus Antek. „Ja bysem to něbral na lehku vahu,“ vrypnul sem se do dišputa a zapomněl na bolesti v hubě. „Enem se spoměňtě na ajds! Na začatku osumdesatych rokuv v minulym stoleťu zme se dozvěděli, jak kosi ludi v Ameryce a tež zme se mysleli, že se nam tu v Evropě, a navic v socialistickim taboře, němože nic stať, bo je to němoc zvyrhlych obyvatel kapitalstickych zemi kaj šuka kajkdo z kajkim! A stačilo pět šesť rokuv a bylo to ni enem v Evropě, ale aji u nas! Ony se ty choroby šiřa rychlo, bo ludě to podceňuju, stykaju se s němocnymi, potym sednu do letadla a za par hodin už tyn fujtajbel roznašaju o tisice kilometruv dali! Je sice fakt, že v připadku HIV se musiš vyspať s nakaženym nebo nakaženu či se potkať přimo z jeho krvju a maš to, ale němalo ludi to dostalo aji při transfuzi ve špitalach, kaj se nědavali pozor na darce krvi… U te eboli je to ešče jednodušši – stači se dotknuť zpoceneho němocneho či mu dať hubana či inač se potkať z jeho tělnimi tekutinami a litaš v tym tež!...“ chtěl sem ešče ve svoji zdravotnicke osvětě pokračovať, ale do řeči mi skočil Jaryn: „Sertě na ajds či ebolu, hruza je to, co se včil robi na Ukrajině, jak tam Rusi utoča a chcu zabrať celu jižni časť země! Z teho bysmě měli měť husi skurku jak pralinki! Bo z teho može byť valka v cele Evropě a kížna aji ve světě!“ Chtěl strašiť valku, keru zme my věčinu zažili anem jako male děcka či kojenci, ale už tu byl Erďa:

„Sertě na ty hruzy. Znatě tyn, jak přidě baba k dochtorovi a ten ji chce změřiť teplotu? Da ji teploměr pod pažu, ale baba ho malem pusti na zem, tak ji ho da do huby, ale baba se malem udusi. Tak pravi: ,Nedá se nic dělat, musím vám ho dát do konečníku!´ Baba se vyhrně sukňu, spusti galatki a předkloni. Potym vyvali oči a vyskně: To přece není konečnik! – A kdo vám říkal, že to je teploměr?!

Fajne, ni?!"                                                                           
Tuž Zdař buh, vaš Lojzek