Přišel čas relaxu. Ale kaj a za kolik?

„To byly o vikendu hice, co?“ pravil Poldek v utery Na Upadnici. „Abysem pravdu řeknul, měl sem v ponděli na Medarda strach, že začně chcať a něpřestaně až za tych štyrycet dni, jak to předpovida ta stara pranostika. Musim přiznať, že sem se s husi skurku na hřbetě spoměl na devadesaty sedmy rok a na ty povodně! Vtedy to tež začalo tak něvinně,“ spominal Poldek na vodni hruzy. „Němaluj čertisko na stěnu, vole,“ křiknul na ňho od vedlejšiho stola stary Kolder. Poldek to přešel mlčenim a tak sem se do dišputa vrypnul ja: „Ja, ja. Prazdniny a dovolene mame za dveřami. Nastal čas relaxu. Ale kaj isť relaxovať?

Jak to vidí stryk Lojzek

Všecko je tak drahe, až se panenky v očach protačaju. Iďtě na kupak, vyplaznětě za jedneho stovku. Jak se vydaťě s robu a vnučatami, datě enem u pokladně tři stovky a ani němrknětě. A co potym občerstveni či ty ruzne tobogany a skluzavki. To furt enem slyšitě: Dědo dej na skluzavku! Dědo, dej na zmrzku. – A nědej! Potym zje u všeckich v rodině za něludka! To nima jak za mojich mladych let. Vtedy zme s rodičami meškali v Ostravě u Karoliny. Nejbližši kupak byl v Hulvakach. Mama mi dala papirovu třikorunu a měla od mě cely den pokuj. Za třicetnik sem se lokalku dopravil do Hulvak, kačku padesat stal listek. Voda těkla z kohutka na hajzlu, občas zme se něchtěně lykli aji z bazena, tuž žizeň zme něměli. A jak byl hlad? Za štyrycetnik se dal pořidiť krajic chleba z hořčicu. A když byl hlad velki, tuž se tych krajicu zjedlo vic a potym zme dom šlapali po svojich. Přes Marianki ku Stadionu odborařu, tam co je včil to Futurum, a potym přes městski hřbitov, tam co je včil sad Milady Horakove, až dom ku dnešni hali Tatran. Vtedy tam ale ešče něstala. Měl tam jakisik Bulhar poličko ze zeleninu, keru prodaval na trhu a keru zme mu samozřejmě chodili krasť! Vedle něho měl povoznictvi isty Adolf Řihaček. Měl dva koně – valacha Ivana a kobylku Delu. Dycki zme se ptali, čemu maju take divne mena, tuš nam vysvětlil, že byl za te prvni valki v zajeti v Rusku, a že se tam poznal z jednym sedlakem Ivanem. Tuš se tyn valach menuje na jeho počesť. A jak přišel ku menu Dela, to nam nechtěl nikdy řecť. Ale přišli zme na to sami, když zme na ňho pokřikovali: ,Pane Adolf, za vozééém!’ To dycki enem tak naooko švihnul bičem za vuz a křiknul: ,Prrr Dela!’ A měli zme jasno!“ „Ty zje ale lidovy vypravěč, Lojzek! Od drahych kupakuv ses dostal až k prdeli a ani ti to nědošlo,“ pravil za huronskeho smichu cele hospody Erďa a hned přidal aji svuj tradični frk: „Pravi manžel manželce: Co si tak dát rychlovku? Robka se na ňho mile usmjala: A už jsme někdy měli něco jiného?

Fajne, ni?!"                                                                           
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek