Očadlička zustala na ocet

Seděli zme v tym hicu, majitel hospody Na Upadnici ešče furt něnaspořil na klimu, u piva tajak tři mušketyři: ja, Erďa a Antek. Zbytek partyje se totiž dovoluje. Jiřik se vydal znova do Řecka za těplem (vul, tu je včil těplejši niž tam!), Břetik se smyka kajsik po Slovensku, Poldek vyrazil s celu rodinu na Ostravicu (temu my se s Antkem pařime doma!), a ostatni nas něinformovali. Hlavně Jaryn tutlal, kaj miři! Ale aji tak se mu starame o ty jeho rostlinky. Mezi ogurkami už sem našel dvě take bucloňki tak na jeden raz do huby, tuž sem ich zjed. Byly bez chuti a bez zapachu. Už ale začinaju dozravať rajčatka, esli se tak da řikať zelenym kuličkam o pohlavek menšim než pingpongovy miček … Tak uvidime!

Tuž se tak sedime, hekame z hicu, když se naraz odevřely dveře a v nich … Očadlička! „Zbyňďo, jednu zelenu pro mně a tři velke fernety pro ty mamlasy, až im hned zavřu pysk!,“ štěkla po vrchnim, a aniž by se nas zeptala, klidně se přisedla. „Co se robi, že už aji stare baby choďa do hospody?! To už u vas tyn novy podnajemnik, co stě mu oto byla ze žbankem pro točene, nězajima?,“ zeptal sem se. „No pravě! Všeci chlopi stě stejni. Enem kaj co zežrať, vypiť, vysuložiť, ale sami cosik dať, to ni! A jak už nic neni, tuž sbohem a šateček, iděme o dum dali! Stě vy, chlopi, pakaž, co se lasku nězasluži,“ žalovala ze slzu v oku Očadlička, kera je ešče o jakisik tyn patek starši ode mně. A tak by člověk čekal, že budě aji rozumnějši! A potym to z ni lezlo: „Oblbnul mě na nadraži, jak sem se vracala od cery z Čech. A že pry tak a tak, a beztak to matě těžke, tuž mi pomoch s kuframi až dom, no a už tam aji zustal. Žili zme se jak hrdlički. Až když ze mně vytahal všecki ušetřene prachy a zjistil, že kaj nic neni, že ani smrť něbere, po anglicku zmiznul. Včera večer mi pravil, že se idě kupiť cigarety. Bylo mi to, pravda, divne, bo sem mu pro kuřivo a aji pivo chodila ja, aby se mi něunavil, ale co sem měla robiť?! A rano sem to pochopila …“ „Do vas, Očadličko, bysem to něřek! Zme se dycki z moju Mařu řikali, jaka stě rozumna, usedla roba …,“ kival sem hlavu. „To vitě, osaměla vdova, co neměla chlopa dobrych deset rokuv a ešče tak uplně něvyhasla, da na prvni pěknější slovo … A co včil narobim? Všecko sem mu dala sama a dobrovolně, tak ho žalovať němožu a policajtami ho něchať hledať tež ni!,“ dopila svoju zelenu, zamačkla slzu, poručila nam ešče po jednym fernetě, zaplatila a tajak se naraz objevila, tak naraz aji zmizla.

„Ja vam povim. Když taka stara stodola chytně, to su potym fajerverki,“ pravil Erďa a hned dodal: „A tyn frk znatě? Farař se pta děcek na hodině naboženstvi: ,Kdo chce jít do nebe?’ Všeci se hlasu, enem Pepik ni. ,Proč? Ty do nebe nechceš?’ ,Protože mi maminka říkala, že mám hned po škole přijít domů!’
Fajne, ni?!“

Tuž zdař buh, vaš Lojzek