Byl to štvrtek na zabiti. Místo dvojich
Juzkovych oslav zme chovali Erďovu
Evulu. „No, co už narobim. Žiť se musí
a bečeť tež furt němožu. Ešče, že už děcka
su na svojim. Ja už to jaksik tych paru
rokuv, co mi ešče panbuch da, doklepu,“
pravil Erďa Na Upadnici, když sme zvedli
fernet na Evuline lehke papuče. Chvilu
bylo take trapne ticho, tuš sem spustil
na odlehčeni svůj nědavny zažitek. „Isto
už sem vam vykladal, že se každy patek
třinasteho schazame spolužaci ze zaklad-
ky v jedne hospodě na Stodolni v Ostravě.
Kupodivu nas přidě dycki dosť, člověk by
se myslel, že už fura budě pomřetych, ale
jaksik se furt držime při životě…“ v tym
momentě sem se zarazil a provinile se
dival na Erďu, ale tyn byl v pohodě. Tuš
sem pokračoval: „Dokoňca tam s nami
choďa aji ti, co nas vtedy učili. Hlavně naš
třidni. A musim přiznať, že sem fakt dycki
v šoku jak tyn Luboš, o osum rokuv starši
niž my, furt vypada. Ale to sem měl čekať.
Dyť to byl dycki taki asketa a sportovec co
cigaretlu, vino či gořalku do huby něvzal.
Dalo by se řecť taki Limonadovy Joe.
Jak to vidí stryk Lojzek
Enemže v te době tyn ? lm ešče něnatočili.
To až pozdějši, ale stejnak sem přesvěd-
čeny, že ho beztak tvurci ? lmu znali a že
im byl Luboš za vzor! Ale tajak ma černa
svoju bilu a Joe svojiho protivnika a tež
bratra Hogo Foga, tak aji Luboš měl
brachu. Teho sem poznal a seznamil se
z nim dosť blizce pozdějši. To sem faral
na Bezruču a ostravski rozhlas tam přijel
cosik natačať s kerymsik předakem co
zrovna překonal jakisik rekord. No a byl
tam chlop, co měl přes rameno na kšiře
taki prastary magnetofon a tyn rozhovor
natačal. Byl sem na tyn magič zvědavy,
vtedy to byl pro nas mlaďochy doslova
technicky zazrak, a tak sem za nim šel
a ptal se na to zařizeni. Pravil, že včil
něma čas, ale když mam taki zajem o tu
techniku, tak až za nim přidu do radia,
a tam mi všecko ukaže. Dal mi vizitku
a ja z ni zistil, že ma
stejne přijmeni, jak tyn
naš třidni, enemže
byl Milan. Když sem
za nim do teho radia
přišel, hned sem se na tu
shodu jmen zeptal. – To
je můj brácha! Ale moc se
nemusíme. On je takový spor-
tovní suchar, kdežto já vyzná-
vám la dolce Vita – sladký život!
Mám rád víno, zpěv i ženy, ale též si dám
slivovičku a kouřím jako fabrika... – Od tej
chvile to byl muj člověk a já na Luboša
zapoměl. Enemže Milan se z rokami z mo-
jiho života pomalu vytracal, až zmiznul
nadobro. No a včil sem se teho Luboša
zeptal, co je s Milanem? – Tys ho znal?-
divil se. Už je po smrti! Dlouho
jsme se nesnášeli, protože to byl
? amendr nejhrubšího ražení. Ani
nevím kolikrát byl ženatý a vůbec
si nedovedu představit, kolik
hektolitrů vína a kořalky
vypil, ale hlavně kolik
milionů cigaret vykouřil.
Nakonec se ale přece
jen umoudřil. Přestal
pít, kouřit a měl jednu
ženu. No a pak našel
i cestu ke mně. Byl jsem rád! – V očach
sem mu viděl jakesik vlhko, ale to už se ku
mně naklonil muj nejvěči školni kamarad
Jan a špitnul mi do ucha: A hned nato
umřel! Potlačil sem smich a tvařil se
zučastněně, abysem Luboška něurazil…“
Chtěl sem dřisty o tej slezině dokoňčiť,
ale skočil mi do teho Leonek, kery se zas
po delši době zjevil Na Upadnici. A bo
nevěděl, že zme po pohřebě, zahulakal
vesele: „Znatě tyn, jak se chlopi bavili, že
pujdu na maškarni? A jeden pravi: Moja
chce isť v čimsik hodně blyskavym! – To
tam budě isto zařiť! – Ni! Nějdě za řiť, ale
za princeznu! Fajne, ni?!“ Kuknul sem
na Erďu a viděl, že se tež uculuje. A to bylo
dobre zištěni, bo živi patřa k živym a žiť se
musi, ni?!
Fajne, ni?!"
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek
