V době, kdy jsem pracoval na Hlavní báňské záchranné stanici v Ostravě Radvanicích,
vybuchla v Brně mlýnice teplárny, která zásobovala teplem půlku města. Zasahovali jsme tam asi týden, zpočátku v dýchacích přístrojích, což nebyl žádný med.
O záchranářích se říkalo, že by se z nich mohly dělat řetězy, že se taky nepřetrhnou. Jenže opak je pravdou, odkud havíři utíkali, tam šli záchranáři, vybraní z nejzkušenějších havířů. Zachraňovali lidské životy, a někdy při zásahu sami zahynuli.
Z knihy Příbramské a jiné hornické historky
příhody z Ostravy vypráví Ing. Josef Vrabec
Pohotovost na záchrance trvala týden, pak se oddíly střídaly. Záchranář musel na pohotovost nastupovat zdráv a hlavně střízlivý. Na to se přísně dbalo, protože záchranář v dýchacím přístroji, kde byl uzavřený oběh vzduchu, by se zbytkovým alkoholem znovu opil.
Na tenhle předpis dohlíželi velitelé pohotovostí. Nejznámějším byl Jan Hanuš. Před předáváním si nechal četu podle hodností nastoupit i taškami. Pokud v zavazadle byla láhev rumu nebo vodky, vzal láhev, kladívkem jí urazil hrdlo a obsah láhve vylil do kanálu. Mnohým požitkářům sem tam z oka i slza ukápla, ale co se v té chvíli dalo dělat. Každý velitel měl svoje výchovné metody a tahle nejdrastičtější zabírala zaručeně.