Ludě dneska nic něvydrža?

Spoměl sem se v ponděli Na Upadnici na stareho Bebenka. Tyn kdysik před padesati rokami

slyšel v radiu zpravu, že u Bratislavy se naburaly dva auta a šest ludi, keři navic jeli v tehdy supermoderni šestsettrojce, to něpřežilo. Vtedy stary Bebenek pravil pamatnu větu: „To by se za Rakuska stať němohlo! Dneska ludě nic něvydrža!“ Jeho roba, stara Bebčuska, mu za to vynadala do bezvědomi. Že pry je hnusny něludek a morbid a že se vubec divi, jak s takim cynikem mohla měť pět děcek a tři potraty!?! Bebčus se branil, že to tak němyslel, ale že by se to fakt za Rakuska stať němohlo, bo vtedy přeci něbyly šestsettrojky! Ale stejnako byl robu vyhnany ni enem z lužka, ale aji z kuchyně, bo tam to lužko měli. Nic se z teho něrobil, bo moch aspoň bez hlupych dřistuv svoji stare do hospody! Před sebu se to navic zduvodnil, že venku leje a un přeci kvuliva jakymsik mrtvym u Bratislavy moknuť něbudě! Ale že se na tyn velki smutek da aspoň jedno černe. Jak dluho Bebčus vtedy ponocoval bez svoji roby, mimo společny stul i lože, to už se něpamatuju, ale jeho pamatne zištěni, že „ludě včil nic něvydrža“, se mezi nami drži dovčil. Přiznam, že sem se tež připadal tajak hnusny morbid, bo sem se na to spoměl, když zme s chlopami dřistali o tej smutnej buračce mladych ludi o vikendě v Hradcu nad Moravicu. „Nězlob se, Lojzek, ale ty zje fakt jak tyn Bebčus!, dej mu pambuh lehke papuče,“ rypnul se do mně hluboku věřici Poldek. „Di do řiti, ty gnype! Či něviš, jak to Lojzek mysli?!,“ zastal se mě Antek a pokračoval: „Ja se tež myslim, že děcka dněska něvěďa, co rupama. Spomeňtě se, když nam bylo osumnasť. Chodili zme v obleku a kravatli na čaje o pate, kaj si dostal enem džus či žlutu limču, a v deset večer se smětalo dom. Či se děvuchy mezi sebu titulovaly ,ty pitko’? A v cele naši ulici měli auto enem Konečni, bo měli enem dva děcka a un byl u DPMO, takže se zarobil na přesčasach. Jeho robka byla šikovna švadlenka a doma robila jednu fušku za druhu. Dněska ma auto kajaki smrad! A ni bylejake! Mladi všecko maju, nic im neni svate, ničeho se něvaža. Žiju podle hesla: ,Lechko nabyl, lechko pozbyl!’ Ni že bych im zaviděl a něpřal im to, ale měli by se všeckeho věcej važiť! Byť skromnějši a poslušnějši...“ Byl by isto ešče kazal dali, kdyby ho něutnul Erďa:

„Včil si mluvil tajak stary Žvak z Dělnicke. Pamatujetě na ňho? Tyn nam tež furt nadaval a zaviděl kola, bo un zamlada něměl ani na koloběžku... Ale to znatě? Pravi syn mamě: ,Maminko, mně se do té školy nechce. Dívky ze mně mají srandu, kluci mi podrážejí nohy, učitelé mně nemají rádi! Já tam fakt nepůjdu!’ ,Musíš! Jednou jsi tam ředitel...’

Fajne, ni?!“

Tuž zdař buh, vaš Lojzek