VÝVOJ KOKSÁRENSTVÍ V OSTRAVSKO-KARVINSKÉM REVÍRU, HISTORICKÉ SOUVISLOSTI
2. Nástup nových technologií.
Zhruba do poloviny 19. století měly primární úlohu ve vývoji a aplikaci koksování Vítkovické železárny, zatímco uhelné doly, pokud si u svých jam stavěly koksovací pece, prováděly koksování spíše v menší míře nebo jen pokusně. Úlové pece byly brzy nahrazovány plamennými pecemi. Byl to další vývojový typ, který navazoval na úlové pece s vytápěným dnem. Tyto pece používaly vyhřívání uhelné vsázky přes zdivo oddělující pracovní prostor pro koksování od vytápěného systému. Tím byly vytvořeny předpoklady pro snížení propalu uhlí přímým hořením. Tyto pece se staly základem pro další vývoj ve stavbě koksovacích pecí. Úlové nebo prvotní plamenné pece se však v OKR neudržely příliš dlouho. Pracovaly zde jen asi do r. 1866.
Další rozvoj v báňském oboru byl vyvolán stavbami železnic, které se zasloužily o rozrušení dosavadní izolovanosti průmyslových center. Především to byla Severní dráha Ferdinandova se svými odbočkami, která dospěla do Ostravy v roce 1848. Plánované železniční spojení Jaderského moře se solnými doly v Haliči uskutečnila v roce 1856. Tím se OKR dostal do strategické teritoriální pozice. Společensko-politický var v Evropě spolu s národnostním sebeuvědomováním, vrcholícím před polovinou 19. století i v dalších letech, měl za následek formování nových vlastnických struktur a vznik velkých, kapitálově dostatečně vybavených podniků, které nahrazovaly malé podniky s polofeudálními výrobními vztahy. Hospodářská krize, která v celém Habsburském mocnářství vyvrcholila v letech 1857 - 1859 a které předcházela devalvace měny již v období latentní krize na počátku padesátých let 19. století, urychlila pád Bachovského neoabsolutismu. Státní intervence do hospodářství, jako např. snížení celních tarifů, otevřely říšskou ekonomiku více světu. Tím přinutily všechny průmyslové obory k inovacím, dosažení lepší ekonomické efektivnosti a z toho vyplývající eliminaci nebezpečného konkurenčního prostředí v mezinárodním měřítku. Po překonání po léta trvající izolace došlo k rychlejšímu transferu a osvojení pokročilých koksárenských technologií z ciziny. V době zavádění plamenných pecí prvotního typu pokročil již totiž v zahraničí vývoj koksárenství dále. Jak těžaři, tak Vítkovické železárny začaly přejímat technické novinky, čímž se snažili udržet se zahraničím v technice krok.
Byly to již vesměs pece dvoukomorového typu, kde je vyhřívací prostor oddělený od koksovacího prostoru. Tak se v revíru od padesátých let 19. století začaly stavět belgické pece Dulait. Oddělením vyhřívacího a koksovacího prostoru se podařilo eliminovat vysoké technologické ztráty uhlí vyhořením. Výtěžnost se tak zvýšila až na 75 %, což odpovídá předváze uhelné vsázky 1,32. Koksovací doba byla 23 hodin. To jsou parametry, které jsou již srovnatelné i s dnešní technologií. Kromě zvýšení výtěžnosti dosáhly pece Dulait zvýšení produktivity a ekonomické efektivnosti v ohřevu, ještě však nikoliv zlepšení pracovních podmínek pro obsluhu. Všechny dosavadní pece měly ruční plnění a vyprazdňování.
S novou konstrukcí koksovací pece typu Gobiet přišla opět Belgie v r. 1861. Gobietovy pece pracovaly v OKR počínaje sedmdesátými lety 19. století. Výstavba Gobietových pecí je spojena již s masivním zaváděním výroby surového železa ve vysokých pecích s černouhelným koksem. Zatímco v r. 1869 vyráběly koksové vysoké pece jen 39,2 % celkové produkce surového železa, v r. 1875 to bylo 50 % a v r. 1880 tento podíl vzrostl až na 80 %. Koksovací komora pece byla vyhřívaná ode dna a přes stěny vlastním koksárenským plynem. U obsluhy se již uplatňovala mechanizace. Plnění pecí se provádělo horem přes plnicí otvory a vytlačování koksu se provádělo výtlačnými tyčemi spojenými s jeřábem nebo někdy poháněnými parním strojem. Výtěžnost dosahovala 65 % kusového koksu.
V průběhu 2. poloviny 19. století se realizovaly další vývojové typy koksovacích pecí. Pece dle belgického systému Coppée využívaly k ohřevu vsázky kromě vlastního koksárenského plynu také generátorový nebo vysokopecní plyn. Spalování plynu probíhalo v topných kanálech umístěných mezi koksovacími komorami, jak se to používá u všech dnešních koksárenských baterií, a pod dnem koksovacích komor. Přenos tepla do vsázky zprostředkovaly stěny mezi topnými kanály a koksovacími komorami. U tohoto systému se ještě nevyužívalo chemických látek obsažených v koksárenském plynu. Ty se bez užitku ve formě spalin vypouštěly komínem. Coppée u svých pecí omezil šířku koksovacích komor na 650 mm a v některých případech až na 450 mm. Menší šířka komor má příznivý vliv na prostup tepla vsázkou, a tudíž na kvalitu karbonizace. Mohlo se tudíž pracovat i se vsázkou s nižší spékavostí. Menší pece měly koksovací dobu 36 hodin, větší pece 48 hodin. Výtěžnost byla 70 75 %. Z toho vyplývající spodní hranice předváhy 1,33 je zcela srovnatelná s dnešními parametry koksování.
Coppée přišel se svou konstrukcí pecí v době, kdy souběžně vznikala řada dalších systémů. Ve světě to jsou pece Laresovy, Barrandovy, Seidlovy, Fuldovy, Lürmannovy, Françoisovy a další. V OKR se začaly v různých koksovnách stavět modifikace pecí podle Coppée. Byly to pece české provenience Ringelovy ze sedmdesátých let 19. století, Bernardovy a Brzezvského pece z devadesátých let 19. století.
Ing. Jan Počta, CSc.
Pokračování příště.
