Když chlop smrdí

„Mam pro vas zpravu,“ oznamil sem kamošum Na Upadnici v ponděli. „Ale než vam ju řeknu, musim se napiť. Bo mam taku žizeň, že je možna aji škoda ju hasiť, jak řikava skotačivy stařik Slaveček. A stary Vykysaly k temu obvykle dodaval, že žizeň je horši niž valka! Takže, Zbyňďo, načepuj mi pěknu hladinku!“ nařidil sem kelnerovi a rozhlidnul se po vyčepě. Urobil sem, jak sem se přal, potřebny efekt. Aspoň o tym svědčily nědočkave grimasy chlapu. „Tak nězdržuj a vyval to!“ křiknul na mě Antek. „Dočkej času jako husa posviceni. Zbyňďa už mi to něse,“ pravil sem mu na to, napil se hlubokym duškem, otřel pysk od pěny a začal: „Jak isto vitě, chystal sem se s Mařu v nedělu na tyn svatovaclavski jarmark. Mařa mi vypucovala oblek aji buty a mezi tym enem tak utrusila: ,Musiš byť gryfny, bo s nami idě Očadlička a tyn jeji novy chlop!´ Odevřel sem sice pysk, ale hlasku něvydal, jak sem byl zaskočeny.

Jak to vidí stryk Lojzek

No nic, pravil sem se, aspoň teho frajera poznam. Ale abysem pravdu řeknul, moc mě něnadchnul. Je to taki ten typ, co se furt a ze všeckim chlubi. Všudě byl dva razy a od všeckeho ma kliče. Připomnil mi Prahu, bo jak zme byli ze synkem na tej tour de knejpa a od Tygra pan profesor Dvořak odešel, přihnal se na jeho misto taki skřet. Chlupaty, fusaty, smradlavy enem tak v košuli a tahnul ze sebu taku černu babu, ze keru bysem něšel ani do sklepa na uhli. ,Víš, Růžo, tady mě všichni znají. Musím kouknout do sálu!’ Vyskočil od stola, rozepnul se tu košulu od krku až po galaty, aby ukazal chlupatu hruď, a tak zasmrděl, že se aji ta jeho ošklivka otřepala. Nahlidnul do vyčepu a tvařil se, jako kdyby on ich a na oplatku všeci ostatni ho zdravili. Pak ji do uška špital, že je z Přivoza a že to dřiv bylo velke město, než ho schlamstla Ostrava. Takže neni z dědiny, ale z velkoměsta. Pak ukazal na fotku na stěně a prohlasil: ,Vidiš? Tu je Foglar.’ Ze synkem zme mysleli, že s nami prašti, ale sama Ruženka ho opravila: ,To není Foglar, ale pan Bohumil Hrabal, kterej tady chodil leta na pívo!’ To teho skřeta zatlo poprve! Podruhe, když se ho kelner zeptal, co vlastně chce a potřetí, když mu vrchni sdělil: ,Za dvě píva sedmdesát šest korunek, prosím!’ Potym prchnul s Růžou i s tym smradem. Takže Očadlička žadne terno podle mně nězrobila!“ Chlapi se smjali, chtěli se vyptavať, ale předběhnul ich Erďa: „U pokladně v marketě mlada děvucha vytahuje z vozika jeden banan, jeden pomeranč, jedno jabko, jeden jogurt, jednu čokoladu. ,Vy jste asi ještě svobodna, co?’ pta se ji mlady pokladni. ,Jsem! Jak jste na to přišel? Podle nákupu?’ ,To ne, ale vy jste tak odporně škaredá!’

Fajne, ni?!"                                                                           
Tuž Zdař buh, vaš Lojzek