„Vitě, chlopi, že něsem žadny velki bojovnik. A už vubec ni odvažlivec, kery bojoval za svobodu proti minulemu režimu. Ale přesto mě poslal za mřiže. Bez suda a rozsudka!“ pravil sem předevčirem Na Upadnici kamošum. „Ajaj, to zas buděš vymyšlať jakusik ptakovinu, abys nas omračil. S tym di do řiti!“ pravil předstiraně tvrdo Poldek. „Ni! To je pravdivy přiběh z roku 1978. Ale když neni zajem, možu se ju něchať pro sebe!“ urazil sem se naoko. „Ser naňho a vykladej,“ povzbudil mně Antek. „To sem raz seděl v jedne ostravske hospodě. Schazali zme se tam synci ze šachty, byvali sportovci a občas mezi nas zapadli aji v tedy aktivni sportovci. A pravě v roku 1978 přišel jeden hodně znamy sportovec, kery se vratil z mistrovstvi světa v tym jeho sportu a zaznamenal tam velki uspěch. Tuž to s nami bohatě slavil! Když před pulnocu našu hospodu zavirali, pravil mi: ,Lojzek, němaš ešče chuť pokračovať?
Jak to vidí stryk Lojzek
Bo ja mam velku! Ty maš před hospodu auto, ja mam řidičak a v Imperialu maji odevřene až do rana, tuš pojedem, ni?!’ Měl sem dvojku v žile, moc sem něuvažoval a bo se měl druhy den volno, kivnul sem. V Imperiale zme se naramně bavili a ve štyry rano pravila ta sportovni hvězda: ,Rodina čeka, ideme dom!’ Jak zme byli navaleni, zapomněli zme, kaj parkuje tyn muj kočar. ,Serem na to a jedem taxalem. Zrovna tu jeden stoji! Pravila ta hvězda a sedla se na misto řidiča. Vzadu seděly dvě slečny a enem se tak chichotaly, bo ho poznaly. Něsmjal se ale řidič teho taxika, kery vedle v budce telefonoval. Vystartoval jak Bolt v Pekingu a vyhaňal hvězdu od volanta. Jak se ale taxikař vydal znova k budce, už seděla znova za volantem. To už se taxikař nasral a odjel. Hvězda mu na pozdrav jen tak placla ruku na bočni zadni sklo. A to neměla robiť. Když zme přišli na zastavku u Elektry, obkličili nas dva přislušnici VB a až se legitimujeme. To byl druhy pruser. Hvězda sice občanku měla, ale ja ni. Tak nas zavřeli na nědalekim odděleni za mřiže se třemi šlapkami. Seděli zme tam asi dvacet minut, ale nam to připadalo jak cely rok. Až přišla ta nejvěči šajba, kera zrovna na okrsku byla, a s velkimi omluvami nas zavedla do koncelařa, kaj seděl tyn taxikař a tež se začal tej hvězdě omluvať. Že pry kdyby věděl o keho idě, že by za policajtami něšel, ale že pry musel, bo pry zme mu rozbili to bočni sklo. Hvězda ze zatnutymi zubami vytahla pětistovku, podala mu ju, až se kupi sklo nove, a šli zme na lokalku. Z hvězdu už nic něbylo. Stala v lokalce, slzy v očach a furt enem drmolil: ,Taka drzosť, mě zabasnuť! Potym zme se slibili, že nikdo z nas nic někecně!“ skoňčil sem za huronskeho smichu kamošu. „A kdo byla ta hvězda?“ ptal se Poldek. „To vam něřeknu ani za pět a vice piv! Bo ju všeci znatě!“ pravil sem rozhodně. „Tak se to něch. “
Znatě tyn, jak se pta jedna robka druhe:
„Už jsi někdy při souloži pozorovala svého muže?“ „Jó.“ „A jak se tvářil?“ „Vždycky stál ve dveřích a blbě čuměl!
Fajne ni?“ zakoňčil tradičně Erďa.
Tuž zdař buh, vaš Lojzek