„Vitě, chlopi, že něsem žadny velki
bojovnik. A už vubec ni odvažlivec, kery
bojoval za svobodu proti minulemu
režimu. Ale přesto mě poslal za mřiže. Bez
suda a rozsudka!“ pravil sem předevčirem
Na Upadnici kamošum. „Ajaj, to zas buděš
vymyšlať jakusik ptakovinu, abys nas
omračil. S tym di do řiti!“ pravil předstiraně
tvrdo Poldek. „Ni! To je pravdivy přiběh
z roku 1978. Ale když neni zajem, možu se
ju něchať pro sebe!“ urazil sem se naoko.
„Ser na ňho a vykladej,“ povzbudil mně
Antek.
Jak to vidí stryk Lojzek
„To sem raz seděl v jedne ostravske
hospodě. Schazali zme se tam synci
ze šachty, byvali sportovci a občas mezi
nas zapadli aji v tedy aktivni sportovci.
A pravě v roku 1978 přišel jeden hodně
znamy sportovec, kery se vratil z mistrovstvi
světa v tym jeho sportu a zaznamenal
tam velki uspěch. Tuž to s nami bohatě
slavil! Když před pulnocu našu hospodu
zavirali, pravil mi: ,Lojzek, němaš ešče
chuť pokračovať? Bo ja mam velku! Ty
maš před hospodu auto, ja mam řidičak
a v Imperialu maju odevřene až do rana,
tuš pojedem, ni?!’ Měl sem dvojku v žile,
moc sem něuvažoval a bo sem měl druhy
den volno, kivnul sem. V Imperiale zme
se naramně bavili a ve štyry rano pravila
ta sportovni hvězda: ,Rodina čeka, ideme
dom!’ Jak zme byli navaleni, zapomněli
zme, kaj parkuje tyn muj kočar. ,Serem
na to a jedem taxalem. Zrovna tu jeden
stoji! Pravila ta hvězda a sedla se na misto
řidiča. Vzadu seděly dvě slečny a enem
se tak chichotaly, bo ho poznaly. Něsmjal
se ale řidič teho taxika, kery vedle v budce
telefonoval. Vystartoval jak Bolt na Tretře
a vyhaňal ho od volanta. Jak se ale
taxikař vydal znova k budce, kamoš
seděl znova
za volantem.
To už se taxikař
nasral
a odjel.
Kamoš mu
na pozdrav
enen tak placnul
ruku na bočni
zadni sklo. A to
neměl robiť. Když
zme přišli na zastavku
u Elektry, obkličili
nas dva přislušnici VB
a až se legitimujeme. To
byl druhy pruser. On sice
občanku měl, ale ja ni. Tak nas
zavřeli na nědalekim odděleni
za mřiže s třemi šlapkami.
Seděli zme tam asi dvacet
minut, ale nam to připadalo
jak cely rok. Až přišla ta
nejvěči šajba, kera zrovna
na okrsku byla, a s velkimi
omluvami nas zavedl
do kancelařa, kaj
seděl tyn taxikař
a tež se začal
omluvať. Že
pry kdyby
věděl o keho
idě, že by
za policajtami
něšel,
ale že pry
musel, bo pry
zme mu rozbili to bočni sklo. Sportovec
ze zatnutymi zubami vytahnul pětistovku,
podal mu ju, až se kupi sklo nove,
a šli zme na lokalku. Do řeči nam moc
něbylo. Onen sportovec stal v lokalce
u dveři, slzy v očach a furt enem drmolil:
Taka drzosť, mně zabasnuť! Potym zme
se slibili, že nikdo z nas nic někecně!“
skoňčil sem za huronskeho smichu
kamošu. „A kdo byla ta hvězda?“ ptal
se Poldek. „To vam něřeknu ani za pět
a vice piv! Bo ju všeci znatě!“ pravil sem
rozhodně. „Tak se to něch,” pravil Erďa
a spustil. „Znatě tyn jak se pta jedna
robka druhe: Už jsi někdy při souloži
pozorovala svého muže? – Jó. – A jak se
tvářil? – Stál ve dveřích a blbě čuměl!
Fajne, ni?!"
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek
