Ni dycki se všecko zdaři. A když člověk
zrobi jakusik cypovinu, řekně se, že to
byl den blbec. Když je ale tych cypovin
v tydňu vic, potym je blbec cely tydiň. No
a to se mi stalo minuly tydiň. „Kukni se
do zrcadla, ty pňu, jak ti narostla ta přehazovačka
na hlavě. Zatylek maš chlupaty
a skoro aji s copem, že by se za taki
Ringo Čech či exšef narodni galerie Milan
Knižak němuseli styděť, ale vpředku to
vypada, tajak by ti po čele prošla diviza
vojakuv. Bo se přeci pravi, že kaj vojaci
dupu, tam trava něrostě… Tu maš stovku
a val do holiča!“ pravila mi v ponděli
Mařa a ja sem ji slibil, že v utery isto
zajdu. „Ale stejnak s tebu vykivu,“ pravil
sem se pod fusami a zavřel se v kupelce.
Na vanoce sem pod stromek dostal
od staršiho synka „elektrický zastřihovač
vlasů“. Tak to aspoň stoji na škatuli
v kere byl zabaleny. Od vanoc sem se
s nim už dva razy střihal svoju „hřivu“
tak kvalitně, že Mařa ani něpoznala, že
to není od holiča a stovka mi tak zustala
na utratu. Vytahnul sem tyn přistroj,
vyzkušal, esli idě, a zabořil do kštice.
Jak sem kapku přitlačil, nastavec, co
určuje vyšku vlasu, skluznul na nulu,
strojek vystřihnul deseticentimetrovu
„ulicu“ mezi vlasami, a potym to v nim
zachrchlalo, zaskřipalo a rozpadnul se!
Co včil?
Jak to vidí stryk Lojzek
Na hodinach osum večer, Mařa
v kuchyni a ja ze zmordovanu hlavu...
Potichučki sem šel do izby a zavolal tymu
vanočnimu darcovi, aby, esli je mu život
otca drahy, zajel rychlo kajsik do marketa
a kupil mi tam novy strojek. Za hodinu
byl u mně. Vyplaznul sem mu pětistovku
a když sem vyšel z kupelky z totalně holu
lebeňu, musel sem, za smichu synka aji
Maři vyklopiť svoji holičske tajemstvi.
„Ja, ja, už tvoja maminka pravěli, že lakomy
dva razy trati! A ty ses něpoučil. Misto
stovky maš štyry dluh!“
pravila Mařa a šla
vařiť kafe. Ale tydiň
blbec pokračoval.
V utery rano
sedim na autobusove
zastavce,
když kolem idě
taka gryfna robka
kolem padesatki.
Kukně na mě, usměje se
pozdravi a pravi: „Vy mně
neznáte? Já vás jó!“ Byl sem
se isty, že ju vidim prvně v životě
a trval sem na tym. „Už jsme se viděli.
Kdysi dávno. Ale já vás znám z počítače!“
Přemyšlal sem, kery mamlas z Upadnice
mě šupnul na svůj fejsbuk, ale robka to
hned vysvětlila: „Máme vás doma v počítači.
Vaše fotky. Byl jste přece
před čtyřmi lety s mým manželem
v Praze na výstavě o Beatles,
ne?!“ Rozsvitilo se mi. Byla to
robka kamoša, keru sem viděl
naposled ešče v minulym
stoleti... Pocit blbca mi
ale zustal.
Když sem to vykladal
večer chlopum
Na Upadnici, měli
z teho srandu. Jak
inač, cizi neščesti
dycki potěši, ni?!
A tak mě zas raz zachraňoval Erďa:
„Šel sem oto po Ostravě a jak tam včil
opravuju tu Nadražni ulicu, něfungovaly
na jedne křižovatce semafory a tak
dopravu provizorně řidila taka pohledna
policajtka. A to mi spomnilo jeden
hodně fusaty frk. To tež řidila policajtka
dopravu a když se ku ni bližilo policejni
auto, zuřivě na ňho mavala. Když ku ni
přijelo, řekla policajtovi za volantem:
Zajeď rychle k nám na oddělení a ať mně
přijdou rychle vystřídat! Dostala jsem
totiž měsíčky! – Čekala hodinu, čekala
dvě a až o hodně pozdějši přijelo to auto
nazpatek a řidič, kery smrděl gořalu,
ji pravi: Nikdo nepřijde! Když jsem jim
oznámil, žes to dostala, tak se všichni ze
samé radosti ožrali! –
Fajne, ni?!"
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek
