Dva razy za blbca

Ni dycki se všecko zdaři. A když člověk zrobi jakusik cypovinu, řekně se, že to byl den blbec. Když je ale tych cypovin v tydňu vic, potym je blbec cely tydiň. A takovy byl pro mě ten minuly. „Lojzek, kukni se do zrcadla, jak ti narostla ta přehazovačka na hlavě. Zatylek maš chlupaty a skoro aji s copem, že by se za taki Ringo Čech či šef narodni galerie Milan Knižak němuseli styděť. Tu maš stovku a val do holiča,“ pravila mi v ponděli Mařa a ja sem ji slibil, že v utery isto zajdu. „Ale stejnak s tebu vykivu,“ pravil sem se pod fusami a zavřel se v kupelce. Před šestimi rokami sem se kupil „elektrický zastřihovač vlasů“, jak stoji na škatuli, v kere je zabaleny. Byl vtedy v Tesku v akci za dvě stovki, tuš někuptě to. Co tři měsice sem se s nim střihal svoju „hřivu“ tak kvalitně, že Mařa ani něpoznala, a stovka na holiča mi tak zustala na utratu. Vytahnul sem tyn přistroj, vyzkušal, esli idě, a zabořil do kštice. Jak sem kapku přitlačil, nastavec, co určuje vyšku vlasu, skluznul na nulu, strojek vystřihnul deseticentimetrovu „ulicu“ mezi vlasami, a potym to v nim zachrchlalo, zaskřipalo a rozpadnul se! Co včil? Na hodinach osum večer, Mařa v kuchyni a ja ze zmordovanu hlavu...

Jak to vidí stryk Lojzek

Potichučki sem šel do izby a zavolal staršimu synkovi, aby, esli je mu život otca drahy, zajel rychlo do Teska a kupil mi tam novy strojek. Za hodinu byl u mě. Vyplaznul sem mu pětistovku a když sem vyšel z kupelky z totalně holu lebeňu, musel sem za smichu synka i Maři vyklopiť svoji holičske tajemstvi. „Ja, ja, už tvoja maminka pravěli, že lakomy dva razy trati! A ty ses něpoučil. Misto stovky maš štyry dluh!“ pravila Mařa a šla vařiť kafe. Ale tydiň blbec pokračoval. V utery rano sedim na autobusove zastavce, když kolem idě taka gryfna robka kolem padesatki. Kukně na mě, usměje se, pozdravi a pravi: „Vy mně neznáte? Ja vas jó!“ Byl sem se isty, že ju vidim poprve v životě a trval sem na tym. „Už jsme se viděli. Kdysi dávno. Ale já vás znám z počítače!“ Přemyšlal sem, kery mamlas z Upadnice mě šupnul na fejsbuk, ale robka to hned vysvětlila: „Máme vás doma v počítači. Vaše fotky. Byl jste přece s mým manželem v Praze na výstavě o Beatles, ne?!“ Rozsvitilo se mi. Byla to robka kamoša, keru sem viděl naposled ešče v minulym stoleti... Pocit blbca mi ale zustal. Když sem to vykladal večer chlopum Na Upadnici, měli z teho srandu. Jak inač, cizi neščesti dycki potěši, ni?! A tak mě zas raz zachraňoval Erďa: „To seďa vyfi nkuti manžele v kvalitni restauraci a večeřaju, když naraz ta robka olizně nuž. Chlop ju liskně přes celu hubu a do ztichle hospody zařve: ,Bonton, pičo, bonton!‘

Fajne, ni?!"                                                                           
Tuž Zdař buh, vaš Lojzek