Seděli zme v patek Na Upadnici, lemtali
každy to svoji a vedli dišput o tym, čemu
letos s Juzkem něslavime jeho svatek
i narozki – 19. března už bylo, a my furt
nic… Byl to dišput o ničim, jak se řika
o hovně, bo hlavni akter chyběl, a tež zme
ani zdaleka něbyli v plne sestavě. Paru
kamošu do ni chybělo. Když se odevřely
dveři hospody a v nich stal Juzek, mysleli
zme se, že je planym řečam koněc. A že
se konečně dozvime, co a jak. Enemže
jak blizka buducnosť ukazala, spadli zme
za chvilu do ešče věči srački, než zme byli
předtym. Ale popořadě.
Jak to vidí stryk Lojzek
Juzek už ve dveřach halekal rozhodnym
hlasem, kery nepřipušťal žadny
odpor: „Muj dabel se slavi přišti čtvrtek
a něchcu slyšeť vymluvy. Už stě ich měli
za ty tři tydně, co od devatenasteho
uplynuly, dosť. Takže doma oznamtě
robkam, to plati pro ty, co přidu bez bab,
že v pět odchazatě a přidětě, pokud vas
kdosi něpřinese, až nad ranem!“ Všecko
by bylo v rychtyku, aji bysme se jeho
oznamu zasmjali, enemže za nim vrazil
do dveři Erďa. Oči opuchle, cely brunatny
a vubec jakisik taki podlomeny,
a tichučkim hlasem pravil: „Moja Evula
umřela! Pohřeb je ve čtvrtek v jednu!“
Otočil se jak na obrtliku a zmiznul.
V hospodě bys slyšel spadnuť špendlik.
Chvilu trvalo, než sem se zmoch
na slovo: „Tak to vidiš, Juzek! Sotva si
se s oslavami kapku rozkival přidě taka
jobovka. Je ti jasne, že místo oslav budeme
se všeci na hřbitově lučiť z Erďovu
Evulu… Spominatě, jaka z ňu dycki
byla sranda? Jak se ji Erďa, když
nahodu přišla s nim Na Upadnicu,
po druhim pivě
ptal: Možu
se dať,
mamo, ešče
jedno? –
Dycki na ňho
kukla přes ty svoji
štamprle, bo to už
bryle něbyly, zatvařila
se jakoby kysele,
ale hned se usmjala
a pravila: Enem se, tato,
dej! Zaslužiš se ho! Anebo
ty jejich věčne spory o zahradu
v Těrlicku. Jak se Erďa dycki
těšil, až tam vyraza a budu pěstovať
kobzole, mrkvu a inu zeleninu
a chovať ty jejich kury a kruty
na maso a vajca? On byl
nadšeny Béďa Trávníček
a Evula ho musela dosť krotiť,
aby ze zahrady nězrobil
aji byči a ovči farmu. Dycki
pravila: Smolme už
na ty chovy a pěstovani.
Dyť nas to
stoji vice peněz
než v marketě.
Dyť nam
stači enem
tak seděť
na zahradě,
huštať nohami
a popijať kafčo a ni ohybať hřbet na zahoně
či macať kury, esli maju vajca!
pravila mu dycki ze smichem. Ale dluho
trvalo, než na to tyn jeji zabedněnec
přistupil. No, ale aspoň se to lenošeni
paru let přeci enem užila. Dej ji panbuh
lehke papuče!“ zakončil sem tu smutnu
spominku a vytahnul z portmony stovku
na společny věnec. Chlapi bez řeči
zrobili to same. Když dal do klobuka
každy na kolik se citil a kolik měl, vysypal
sem penize na stul před Antka. „Ty
zje nejmladši, tuš to zařidiš! A ni abys
to přechlastal!“ snažil sem se chabo
zažertovať, ale bo nikemu do smicha
něbylo a Erďa tam něbyl, rozešli zme se
dom bez tradičniho frka!
Fajne, ni?!"
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek
