Nastalo Na Upadnici obdobi velkich lučeni.
„Je to marne, leto je tu a je třa regenerovať
psychicke i fyzicke sily a ni furt vysedavať v
hospodě a dřistať o ničim!“ pravil filozoficky
Břetik a každemu z nas podal ruku. Před
hospodu stala jeho škodulka nacpana až
k prasknuťu jidlem, hadrami, spacakami,
stanem a hlavně dvumi vnukami s manželku.
A něsmim zapomenuť na dvě basy
ostravske dvanactki, kere Břetik skonzumuje
za tydiň. Dufa ale, že včil to budě měť
na delši dobu, bo o dovolene budě častějši
řidiť auto... „A kaj vlastně jedětě,“ zeptal se
bezelstně Jiřik, ale ja, Poldek a Jaryn zme
řvali smichem, bo zme dobře věděli, jakimi
tradičnimi perypetijami Břetik ze svoju
staru před dovolenu prošli. Břetik se beze
slova otočil, vlez do škodulky, zadymil a byl
fuč. Tuž zme museli Jiřikovi odpověděť my.
„Vubec bysem se nědivil, kdyby měl hned
tu za rohem karambol. Bo esli se kvuliva
tobě spoměl na planovani letošni dovolene,
tuš musel dostať třas. Oni totiž s tu jeho
jako tradičně prolezli mapy celeho Česka,
palcem procestovali středni aji jižni Čechy
a když byli fyzicki, ale hlavně psychicki tymi
představami schvaceni, pravila tradičně
jeho draha polovička: ,Břetiku, jedem na
Slovač do teho našeho kempa u Trenčina!’
A bylo vystarane! Břetik, kery se těšil na
Prahu a Karlštejn, mavnul enem rezignovaně
ruku a šel do banki měniť eura,“ vysvětlil
sem Jiřikovi.
Jak to vidí stryk Lojzek

„No, ja se myslim, že až se jedě kaj chce,
budě mět stejnak dovolenu v našich
zeměpisnych šiřkach na guvno!
Bo počasi
něma byť včil
v srpnu nijak
zvlášť
těple. Že
zme se pry
těplo vybrali
v červeňcu!
Kdyby něbyl taki
škrt, moch jěť s
vnučatami pozdějši
a do Řecka ku mořu,“
prorokoval Poldek. „Fuj!
Jak mu možeš přať take
hnusy!? A navíc loni byl v
Italii a rok předtym tež!“ ozval se
Jaryn. „Pravily rosnički v televizi,
že právě včil maju zas piznuť ve
dne obrovske vedřiny a v noci
hřibove dešče,“ tvrdil, a ja sem
Poldka ubezpečil, že to Jaryn musi
věděť naprosto přesně, bo za dva
dni jedě znova aji on na
svoju druhu, i když včil
už kratší dovolenu.
„A hadej kaj!?“ ptal
sem se Poldka:
„Na Valachy za
hřibami!“ zařval
Jaryn a potym
mi potichučki
pravil: „Až přijedu,
připrav se na hřibove jatki!“ Ale zaslechnul
to aji Erďa a hned reagoval: „Di do řiti, z
jatkami. Dyť je sucho jak v pekle. Z čeho
maju ty hřiby rosť? Ale tyn znatě? To raz
jeden holubjař poprosil kamoša co jel
na dovolenu do Francie, až mu vezme s
sebu poštovniho holuba a vypusti ho v
dohodnutu dobu, aby moch zistiť, za jak
dluho přileti dom. Svazal holubovi křidla,
aby neufrknul, přidal potřebne glejty, aby
ptaka pustili přes hranice, a těšil se, až
přileti. Čekal tydiň, měsic, ale holub nikaj.
Už se smiřil s tym, že ho ulovil dravec, když
se po pul roku holub objevil na dvorku. Měl
furt svazane křidla, tak přišel dom pěšky!
Fajne, ni?!"
Tuž Zdař Buh, vaš Lojzek