Paskovští elektrikáři vystavují snímky z hornického prostředí

„Zcela žádoucí je fotky ukázat ve městě Paskov a obci Staříč, snad i na Landeku či v Dolní oblasti Vítkovice,“ poznamenal ředitel DZ 2 Zbigniew Janowski, který se vernisáže také účastnil.

Titulek je možná poněkud zavádějící, neboť výstava fotek v místecké městské knihovně nazvaná Poslední zvonění? aneb Z uhla prach a kašel má celkem tři autory. K fotoklubu Art Collegium sice patří všichni, avšak Jan Smekal v Důlním závodě 3 nepracuje. Je, na rozdíl od elektrikářů Miroslava Žišky a Vladimíra Pryčky, novinářem.



      „S tím nápadem vystavit snímky z hornického prostředí jsme si s Vláďou pohrávali někdy od počátku loňského roku. Co jsme zdokumentovali na naší šachtě, jsme se rozhodli ukázat taky lidem, kteří nemají možnost fárat a do dolu se nedostanou,“ vysvětluje Žiška, který na Staříči dělá čtyřicátým rokem. Po elektrikařině na povrchu a ve výpočetním středisku se nyní věnuje elektroúdržbě těžních zařízení. A fotoaparát je jeho společníkem půl století. Název výstavy podle něj neodkazuje na konec střední školy. „Běžně se poslední zvonění pojí s maturitou, ale my odkazujeme na rázový signál, jímž se narážeči dorozumívají se strojníky. Kdoví, jestli se na naší šachtě nebo dokonce v celém revíru neblíží ten poslední?“ vysvětluje Žiška. Ten je také autorem jednoho z dřívějších kalendářů Dolu Paskov a patronem předešlých projektů fotoklubu Art Collegium Frýdek-Místek, soutěží pro mladé autory.

Většina jeho i Pryčkových snímků je zejména z okolí jámy ze společného paskovského fárání, zatímco fotky Smekala (jenž havírnu navštívil v rámci novinářské exkurze) pocházejí z rubání v karvinské části OKD. „Na výstavě jich je celkem čtyřiadvacet. Dohodli jsme se, že je třeba veřejnosti představit šachty a důlní prostředí právě teď, kdy jsou reakce na horníky negativní. Aby si lidé uvědomili, jak je naše práce těžká a náročná,“ pokračuje Pryček.

Ten je zaměstnán na Staříči od počátku 90. let minulého století, fárá jako elektrikář specialista na slaboproud a bezpečnostní techniku. „Fotit slečny může kde kdo, ale dokumentovat na dole je něco zcela odlišného. Od dodržování spousty předpisů až po osobní kontakt s kolegy havíři. Fotil jsem nenásilně a neinscenovaně,“ tvrdí Pryček s tím, že zachovávání hornické atmosféry prostřednictvím objektivu osobně považuje i za jakousi povinnost fotografa.

Výsledky Žiškova, Pryčkova a Smekalova snažení jsou k vidění v Městské knihovně Místek v Hlavní ulici 111. „A to nejméně do počátku září,“ poznamenává autorské trio.