Arnošt Felkl se pohybuje ve světě
havířiny od svých patnácti let,
kdy nastoupil do učení na vrtače-geologa, razil však i pražské
metro či hloubil libyjské studny.
Arnoštu Felklovi pomalu,
ale jistě táhne na osmdesátku.
Nicméně zaskočit záludnou otázkou
z oblasti hornictví se jako průvodce
v areálu historického Dolu Anselm
v Landek Parku hned tak nenechá.
Vždyť kromě zdejší jámy během
své aktivní kariéry profáral dalších
pětačtyřicet šachet ostravsko-karvinského
revíru!
„Pocházím z Vysočiny a s rodinou
jsme se na Ostravsko přestěhovali
v roce 1950. Kdo hádá, že kvůli práci,
má pravdu. Táta chodíval z našeho
finského domku v Ludgeřovicích
na šachtu Lidice, dříve Oskar, kde fáral
na čelbách,“ vzpomínal Felkl. Sám přišel
do osobního kontaktu s havířinou
ve třiapadesátém roce na Hornickém
učilišti číslo 6 v Šumbarku (Havířov
tenkrát ještě neexistoval) ve dvouletém
oboru Vrtač-geolog.
„Uhelný průzkum prováděl takzvanou
geologickou dorozvědku celé
Hornoslezské uhelné pánve. Bylo nás
zapotřebí. Vrtali jsme ve Stonavě,
Loukách, Žukově, ale i jižní oblasti
revíru, v Paskově, Staříči nebo
Sviadnově. I vojnu jsem prodělal u vrtné
soupravy – v uniformě technického
praporu,“ líčil jeden z nejstarších
v třicítce průvodců na Landeku.
Křest v rubání prodělal Felkl
na Vítězném únoru v úseku vedeném
Josefem Valníčkem, který se
později stal jedním z generálních
ředitelů OKD. „Zaváděl
jsem sovětský řetězový
kombajn Kyrovec v prvním
mechanizovaném
rubání v ostravských
šachtách, rovněž jsem
ho nějakou dobu obsluhoval.
Poté mě vzali
do mechanizační čety
pro rozvoj těžby v ostravské
části revíru, kde se do té
doby kopalo až 92 % uhlí ručně.
U té jsem zůstal až do první poloviny
80. let, vedl ji a fáral na všech jámách
revíru při instalaci nových kombajnů,
pluhů, škrabáků a mechanizovaných
výztuží. Školili jsme se v SSSR, NSR
nebo Polsku,“ upřesnil.
Další zkušenosti, které nyní
zužitkovává v kontaktu s návštěvníky
Landek Parku, získával ve funkcích
v dolech Paskov a Staříč, ale i při
ražbě trasy Ametra v Praze či dvou letech
u hydrogeologů vrtajících studny
v poušti v Libyi. Felkla znají i zaměstnanci
OKD jako lektora ve vzdělávacích
střediscích, kde působí od roku
1975.
„Na průvodce mě zlákali nedávno,
byť jsem stál u samotných
začátků tehdejšího
Hornického muzea OKD
na Landeku,“ podotkl
s tím, že návštěvníky
seznamuje hlavně
s nejatraktivnější
částí expozice.
Tedy tou začínající
na ohlubni, pokračující
v těžní kleci a vrcholící
prohlídkou podzemních
prostor. Kromě odpovědí
na obligátní dotazy (nejčastější – jak
hluboko se fárá a jak rychle klec jede)
neopomíná zdůrazňovat potřebu větrání
jako základu spolehlivého chodu
dolu či nutnost kolegiality horníků při
společném díle.
