KDYŽ UŽ ČLOVĚK JEDNOU JE ...

 „Vždycky ráno vstanu a jdu do koupelny, tam se podívám do zrcadla a nejradši zase bych šel spát. Protože to je takový divný člověk, co se z toho zrcadla na mě dívá. Tak se na něj usměju, von na mě zpátky, protože vesele do nového dne. Pak ho umeju a učesám ho, pak mu dám župan a jdu na snídani, sám, jeho nechám v zrcadle. No, tam mám noviny a čtu si. A říkám si: Tak copak, zas to bude veselejší – a vono né a vono né a vono né. A laviny a velká voda a jednoho unesli, pak zas druhýho přinesli, ale mrtvýho, a právě jak si tak čtu, tak si říkám: Sakra, kdo to řek? Snad německej básník jeden říkal – jak von se jmenoval – Das Leben ist lebensgefährlich. Neboli Život je životu nebezpečnej. A měl pravdu. Je to poslední dobou, nebo to bylo dycky tak?“ 

Jan Werich    (Kým bych chtěl být)

 

„Klauni se mi líbí dodnes. Klaun je člověk, jehož směšné vlastnosti a touhy, obliby a přání jsou umocněny. Klaun je v první řadě člověk. Klaun je klaunem, protože jím nechce být, nechce být k smíchu a diví se, že se mu smějeme. Nechce upadnout, proto padá. Chce být elegantní, proto tolik dbá o svůj oblek, až ho nakonec použije jako rohožku. Pokuste se na chvilinku zbavit toho, čeho se všichni těžko zbavujeme: strachu, nenávisti, předsudků, politického přesvědčení a všeho ostatního nánosu, který z nás dělá „civilizované“ jedince. Pokuste se takto oproštěni podívat kolem sebe a zaregistrovat čistý, opravdu čistý vjem.  Tak – a jste-li zbaveni toho nánosu, nezdá se vám, že vidíte mezi svými blízkými klauny? Tamhleten pán, který klímá a dělá, že pracuje. Vidíte, co mu to dá za práci dělat, jako že dělá, a přitom nedělat? Nebo si poslechněte tamhletoho, jak mluví a dělá, že ví, o čem, a ti druzí dělají, že nevědí, že on neví, ale nevědí také, co vědí a co nevědí, ba ani, co z toho, co vědí, vědět smějí, a tak radši dělají, jako že nevědí vůbec nic.“

Jan Werich    (O divadle)

  „Já znám jednu paní, už dlouho, a já vám povím, ona vypadá báječně, vždycky se pěkně strojí a jako kdyby vůbec nestárla, ačkoliv já ji znám tak dlouho, že vlastně už jí musí bejt ňákejch pár pátků, ale vůbec to na ní není vidět a vždycky je upravená, elegantní a vždycky říká příjemný věci. Nikdy jsem neslyšel, že by chodila kolem, a jako většina lidí že by jouvejovala a říkala: No a co říkáte tomu, a jé ... Tudle mě volala kvůli něčemu, někde jsme večeřeli, a ona najednou volá a říká, jak to bylo fajn a že ji to bavilo a začala mně říkat takový příjemnosti – no, kdo rád neslyší příjemnosti o sobě, já aspoň jo, sice jako dělám, že ne, ale jo, já to rád slyším. A když už toho začala říkat moc, tak jsem jí řekl: Počkejte, ale vy opravdu dovedete říkat příjemnosti, opravdu dovedete člověkovi spravit náladu. A ona mně do toho telefonu povídá: No, já si myslím, že se to má lidem říkat, víte, já si myslím, že hlavně když je to pravda, si mají lidi říkat příjemný věci. A já sakra jsem se nad tím zamyslel a povídám: No vlastně jo, proč ne? A ona povídá: Copak jste si nevšim, že v poslední době lidi, když můžou mluvit o někom pochvalně, když můžou o někom říkat jenom dobrý věci, tak radši mlčej? Ale jakmile je nějaká příležitost říkat o někom něco špatnýho, něco nepříznivýho, tak najednou všichni, jeden přes druhýho, si skáčou do řeči. A já jsem povídal: Počkejte, vy máte, ženská, pravdu. Najednou jsem si vzpomněl, že z těch dopisů, co dostávám, jich většina je o tom, že život není žádná radost. Já to chápu, já ty lidi chápu, každej považuje to svý neštěstí, křivdu, prostě to, co ho potkalo, vždycky za nejdůležitější, protože každej z nás jsme svým způsobem střed světa.“

Jan Werich    (O říkání příjemných věcí, lidstvu a historické pravdě) 

Jan Werich rozhodně patří mezi velikány, jejichž dílo je nesmrtelné a jeho moudra by stála za podrobné "myšlenkové" zmapování a prozkoumání. Předkládáme malou ukázku k zamyšlení, snad nám to pomůže na novoroční předsevzetí.