Vlez sem v utery Na Upadnicu ověšany
tajak vanočni stromek, a už od dveři sem
řval, že něchcu pivo, ale grog! „A jeje,
Mikulaš se nam vratil!“ křiknul na mě
posměšně Antek. „Guvno Mikulaš, tyn
byl v patek! A drž pysk, bo beztak ešče
nikdo něvi, jak to s tebu, andělu, vlastně
dopadlo!“ seknul sem po nim a vtisnul
se mezi chlopy, co se ohřivali řitě kolem
hospodskeho krba. Antek enem tak
zašvidral a vykoktal ze sebe: „Jak by to
mělo dopadnuť?! Přišel sem spořadaně
dom, zeblek sem se a šupnul do lužka.
Stara byla na stypach, a tak byl doma
klid.“ „O tym se ešče povykladame, bo si
zase zřigal pul cesty kolem baraka! A navic
v tym andělskim munduře! To byla
ostuda! Baby se ešče včil o tym vykladaju,“
smjal se mu Poldek. „Ser na cypa!“
okřiknul ho Juzek a otočil se ku mně: „Co
to maš v tych balikach?“ „Ale kupil sem
rodině darki pod stromek. Nejvěči radosť
mam tu oto z tych klasickich saněk. Ty
sem kupil pro mojeho nejmladšiho vnuka
Peťulku!
Jak to vidí stryk Lojzek
Až ho němusa ve sněhu voziť
v kočarku. To se do nich zapřahněme
a povezeme se ho tajak jakesiho grofa!“
pravil sem hrdo a usrknul se horkeho
groga. „Ty zje, Lojzek, jebly! Čemu kupuješ
také pičoviny, když viš, že se naša
matička zem otěpluje a pořadne zimy ze
sněhem, jak to tak vypada, skoňčily?“
zmrazil moji nadšeni Erďa. „Guvno!
Byvaly prezident Klaus tvrdil a tvrdi dovčil,
že se něotepluje, tuš se něotepluje
a zimy budu zase krute,“ hajil modre
ptactvo a jeho otca-zakladatela Jiřik.
Něchal sem ty ich dřisty o meteorologii
bez povšimnuťa a dali řikal svoji: „Až mi
radosťu poskočilo srdečko, když sem
v Ostravě viděl stolařa, co prodaval
saňki. Ty klasicke! Ni ty pekače
z vikslajvantu!
A navic
ich měl
lacinějši niž
v marketě,
kaj sem ich
chtěl kupiť,“
chlubil sem se.
„Něchcu rypať, ale
kaj maš ty festovni
dřevěne, co si před
dvuma rokami kupil pro
jeho sestřičku Terezku?
Něsu nakonec polamane?“
zeptal se izlivo Antek. „Něsu,
enemže sem kupil take hodně dluhe,
kere se něvejdu do kufra auta a převažať
se z mista na místo. Tak ich
synek zavez ku druhym tchyňakum
do Bruntala, kaj ich něchal
a použivaju ich tam,“ vysvětlil
sem. „Ja, ja, to byly časy,
když zme jezdivali saňkovať
na Slezsku do Stromovki! Tam
co je včil zoologicka
zahrada. Tam byl
taki lesik, trolejbusem
zme tam
byli za chvilu a už
zme se spušťali
z kopečka…“
zaspominal
Poldek, tajak
by nas z Antkem
něslyšel. „No ja, ale potym přišli inženyři
socialisma a zabrali cele uzemi pro zoo.
Nic proti temu, zoo je to pěkna. Až na to,
že tam něchali vyhynuť lednich medvěduv
a medvědinec zburali,“ postesknul
se Jiřik. „No ja, ale zas tam maš sloninec
s tymi malymi sloničkami… Ale tyn znatě?
Stoji taka šumna děvucha v Ostravě
na mostě, čuči do Ostravice, na sobě
minisukňu, že ji z ni dupa leze tajak
vetřelec z břucha. Přitoči se ku ni taki
chachar, zdvihně ji ešče kapku tu sukňu
a vrazi ji ho tam tajak zbijak do uhla
na čelbě. Děvuška začně ječeť jak
pominuta: Co robiš!? Co robiš!??? A on
v klidu: Svařeča ve Vitkovicach. Čemu
se ptaš? Fajne, ni?!“ utnul tradičně naš
dišput Erďa
Fajne, ni?!"
Tuž Zdař buh, vaš Lojzek