Největší důlní neštěstí
v dějinách ostravsko-karvinského
revíru se událo před 120 lety –
14. června 1894. V prosperujících,
nikoliv však bezpečných dolech
hraběte Heinricha Larische
Mönnicha tehdy zahynulo 235
havířů.
O život přišli i záchranáři
Onen čtvrtek bylo na odpolední
šichtě přes tisíc havířů. Ve 21.30
se Dolem Františka ozval mohutný
výbuch. Okamžitě se začaly
organizovat záchranářské práce.
Jenže tehdy jedinou ochranou
zachránců byly šátky na obličeji
namočené v octě. Pouze
za půl hodiny po prvním výbuchu
dolem otřásla druhá detonace.
Zahynulo při ní nejméně šedesát
zachránců, kteří se snažili pomoci
svým kamarádům.
Zůstalo 130 vdov
a 194 sirotků
Obrovským problémem bylo spojení
Dolu Františka s okolními
Doly Jan Karel a Hlubina, společné
měly i větrání. Výbuchy
proto poničily i jejich chodby
a požár se rozšířil i tam. Rázem
byly vyřazeny z provozu tři doly.
Rozsah katastrofy byl nevídaný.
Po obětech zůstalo 130 vdov
a 194 sirotků. Hrabě Larisch nechal
nad místem tragédie postavit
kapličku a na hřbitově
v Karviné-Dolech pomník se
jmény všech obětí, který stojí
dodnes.
Příčiny nebyly odhaleny
Přesné příčiny katastrofy nebyly
odhaleny. Buď byla porušena
bezpečnost při trhacích pracích,
nebo se samovznítil, a poté vybuchl
uhelný prach. Ohlas neštěstí
byl obrovský. Karvinský případ
se dokonce dostal na jednání
říšského sněmu. Záhy vznikla
nová pravidla pro práci v dolech,
posílily se důlní kontroly a hlavně
vyšlo nařízení ke vzniku záchranných
stanic. Rok po karvinském
neštěstí se objevil patentovaný
pneumatophor: sice
jednoduchý, ale první přenosný
dýchací přístroj.
V zasypaném dole
zůstalo 50 těl
Důl Františka byl po 2. světové
válce začleněn pod Důl
Československé armády a po vytěžení
v roce 1965 byl zasypán.
Pod zemí tak navždy zůstalo
i přes padesát těl, která se nepodařilo
najít nebo ležela v nebezpečných
místech.
