Redaktorské vzpomínání Otty Hejnice

Jméno Otty Hejnice, jemuž nikdo neřekne jinak než Otík, bylo přes 20 let spojeno s podnikovými novinami. V letošním roce odešel, jak se říká, na „zasloužený odpočinek“. Ještě mi ale stačil předat některé své redaktorské zkušenosti, za což mu moc děkuji, a myslím, že v jeho případě je za ta léta na co vzpomínat. Byla by škoda se o některé vzpomínky se čtenáři občasníku nepodělit:

• Michaela Hylská: Pocházíte z Příbrami, jak vzpomínáte na své začátky u uranového průmyslu, jak jste se dostal sem na sever a jakými druhy zaměstnání jste za tu dobu prošel?

• Otto Hejnic: Vystudoval jsem průmyslovou školu hornicko-geologickou. Když mě vyhazovali z Ostravy z VŠB, nenapadlo mě, že Příbram je pro mne zavřená kvůli dioptriím. Zbývala práce na povrchu, ve VDUP Příbram jsem šel do Zlenic na drtičku stavět přivaděč vody ze Želivky, po jejím zavření jsem dělal investičního účetního, což mě netěšilo. Na severu, v oblasti Hamr – Stráž, byla nalezena uranová ruda, po zacvičení na vrtných soupravách jsem je přebíral, ve dne v noci po dvanáctkách. Později jsem šel na široké vrtné soupravy vrtmistrovat, zase na dvanáctihodinové směny. Dvacet let jsem strávil na vrtech.

      • M. H.: Co vás přivedlo k práci pro podnikový občasník a k novinářské práci vůbec, kdy to bylo?

• O. H.: Bydlím v Liberci. V 80. letech mi vyšly povídky V pátek večer a román Dvě lásky na začátek. Vše začalo v listopadu 1989. Oslovil mě Luboš Příhoda, přednormalizační šéfredaktor, abych s ním začal nový Region, a odboráři ze Stráže, Josef Fejfar a Láda Flídr, abych obnovil podnikové noviny. Zažil jsem ještě horkou sazbu novin, jedni z prvních jsme měli digitální fotoaparát. Zůstal jsem ve Stráži, protože se jezdilo do Příbrami, kde jsem měl příbuzné a kde jsem později dal dohromady Příbramské hornické historky a Příbramské a jiné hornické historky, které byly jakýmsi dodatkem oficiálního Rudného a uranového hornictví České republiky. V roce 1997 mi vyšla Ztracená závrať.

• M. H.: Jakým tématům jste se věnoval, vzpomenete si na nějaké zajímavé reportáže?

• O. H.: Začátky v 90. letech byly horečné, zavíraly se celé revíry, jezdilo se na vládu nebo do televizního Kotle. Nikoho nenapadlo sfárat s už povoleným fotoaparátem do podzemí a všechno nafotit, dokud se ještě důl nezavřel. Hornictví končilo, ale málo kdo si to uvědomoval. V Regionu jsem vedl kulturní rubriku, psal jsem hlavně recenze výstav, koncertů a divadelních představení. Po jeho zániku jsem občas psal do libereckých mutací novin. Nastupoval jsem jako regulérní redaktor novin DIAMO 1. 1. 1994, to už byla většina dolů zavřená. Byl jsem v Maastrichtu s delegací a držel jsem pěsti odborářům. Bylo mi líto zavíraných šachet, ale jejich těžba se nevyplácela. Sledoval jsem snahu Dolní Rožínky, posledního uranového dolu ve střední a západní Evropě, který ještě těží. Zajímalo mne druhotné využití ložisek, například výstavba podzemního zásobníku plynu Háje, ražená ze šachty 16 v kilometrové hloubce. V poslední době jsem sledoval výstavbu sanačních technologií ve Stráži pod Ralskem. Viděl jsem ale i znovuobjevený stříbrný důl Antonína Paduánského v Jílovém, než byl otevřen pro veřejnost, a cínový důl Jeroným v Krušnohoří. Bývalí příbramští havíři, např. Vlastík Staněk, mi pomohli chápat historii.

• M. H.: Můžete srovnat podobu novin a redakční práci tehdy a dnes?

• O. H.: Měl jsem štěstí, že jsem začal pracovat s odborníky z bývalé tiskárny. Firma Pantype s Jiřím Bilem Peškem přešla během let od disket přes CD na flešky. Začínal jsem v odborářském Zpravodaji, rozšířením na dvakrát větší formát vznikly Noviny DIAMO, později přejmenované na DIAMO. Rozšiřovala se jejich barevnost, grafická úprava se dělala podle celkových zvyklostí, nakonec se zvýšila jejich gramáž a spolu s ní stoupla kvalita fotografií.

• M. H.: V čem vás redaktorská práce bavila?

• O. H.: Ta práce je velmi rozmanitá a člověk je neustále ve střehu. Také pohybu není málo, občas je třeba stihnout zachytit a zdokumentovat akce, které probíhají skoro současně, ale jsou na druhém konci republiky. V této práci je třeba počítat i s jistou dávkou operativy pro případ, kdy už jsou noviny připravené a zbývá jen dát pokyn tiskárně, a kdy na poslední chvíli může podnik navštívit významná návštěva, které samozřejmě patří čestné místo na titulní straně.

• M. H.: Kromě psaní do podnikových novin vydáváte i vlastní knížky, napsal jste také nějaké písňové texty?

• O. H.: Udělal jsem muzikál Chytit Kometu, který se dával v pražském divadle U Hasičů a v Příbrami, hudbu k němu složil můj bratr Jiří. V posledních letech jsem vydal povídkové cykly O času a ohni a Zase zvednout hlavu, novelu Nebe na dosah a rozhovor s rybářem Proti proudu. Bohužel jsem nedokončil rozepsaný, skoro hotový román. To bude práce pro čerstvého důchodce.

• M. H.: A co hudba, jakou roli hraje ve vaší rodině?

• O. H.: Manželka Vlasta vede komorní ženský sbor Cantemus a hraje na piano, starší syn, bubeník Otto, hraje jazz, s námi hrát nebude. Mladší syn Jan tenor saxofon prodal a já španělku naposledy držel před měsícem, takže rodinná kapela, o které jsem uvažoval, se zatím ani nerýsuje.

• M. H.: Myslím, že z výše zmíněného je jasné, že vy se v důchodu nudit nebudete. Ke všem aktivitám literárním, hudebním i rodinným vám přeju hodně elánu a hlavně pevného zdraví. Doufám, že zůstanete občasníku DIAMO věrný, budete dál sledovat dění v oboru a občas nám třeba něco do novin i přispějete. Děkuji za rozhovor.