Přijměte pozvání k četbě, nebo alespoň listování novou publikací Centra pro hospodářské a sociální dějiny Filozofické fakulty Ostravské univerzity v Ostravě s názvem Ostravské dělnické kolonie I: závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven v moravské části Ostravy.
Publikace na 544 stranách s 335 obrazovými přílohami a několika desítkami tabulek přináší informace o poloze, stavebním, populačním a společenském vývoji hornických kolonií na území Mariánských Hor, Moravské Ostravy, Přívozu a Vítkovic.
Pokud máte o knihu zájem, požádejte o její zakoupení Vaši knihovnu, nebo si ji můžete zakoupit v prodejně skript Ostravské univerzity.
K četbě publikace Vás srdečně zve a za autorský kolektiv zdraví
Martin Jemelka
Publikace Ostravské dělnické kolonie I: závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven v moravské části Ostravy, jejímž pokračováním by měly být knihy věnované hornickým koloniím ve slezské části Ostravy (2012) a koloniím Vítkovických železáren a dalších průmyslových závodů (2013), přináší informace o významných dělnických sídlištích v Ostravě-Mariánských Horách, Ostravě-Moravské Ostravě, Ostravě-Přívozu a Ostravě-Vítkovicích, ale i dosud přehlížených dělnických lokalitách na levém břehu Ostravice (kolonie U Dubu, U Jámy Ignát, U Kostela, Stará kolonie dolu František a Louis), a vedle řady prvně publikovaných informací z oblasti historické topografie a regionálních dějin je předpokladem potřebného výzkumu firemní sociální politiky ostravských průmyslových závodů, a to v klíčové oblasti bytové politiky, v poslední třetině 19. století – v době vrcholící industrializace ostravské průmyslové aglomerace – rozhodujícím segmentu podnikatelské strategie místních průmyslových gigantů z řad kamenouhelných a hutních společností.
Resumé
Snad s výjimkou Baťova Zlínska, resp. trojměstí Zlín – Otrokovice – Napajedla, bychom v českých zemích marně hledali region, do jehož urbánních, architektonických, populačních, ale i mentálních dějin by se dělnické kolonie zapsaly hlouběji, než tomu bylo v případě ostravské průmyslové aglomerace, a zvláště její západní části, tzv. užšího Ostravska. Přibližně sto let od poloviny 19. do poloviny 20. století tvořily dělnické kolonie, počínaje experimentální fází kolem roku 1850 a konče
výstavbou osad tvořených tzv. finskými domky nejpozději v polovině padesátých let minulého století, nepřehlédnutelný a s postupující urbanizací stále cizorodější prvek v průmyslové krajině a městských areálech, do nichž dělnické (závodní) kolonie, budované na Ostravsku takřka výhradně průmyslovými závody kamenouhelnými a hutními, vnesly nejeden technologicky inovující prvek (průmyslová produkce stavebních materiálů, architektonická typizace, řadová výstavba ad.). Z perspektivy sociální pak dělnické kolonie (podobně jako v jiných západoevropských průmyslových regionech) představovaly specifické útvary se socioprofesně homogenním obyvatelstvem různorodého teritoriálního původu, za jehož pestrostí je třeba vidět příčinu populační a kulturní disparátnosti dělnických sídel, žijících však nejpozději mezi světovými válkami aktivním společenským životem.
V moravské části současné Ostravy, jíž je věnována tato publikace, první z trojice plánovaných topografických monografií o ostravských dělnických koloniích, se s výstavbou obydlí pro zaměstnance místních kamenouhelných dolů započalo v katastru obce Přívoz, v němž byl již v letech 1849–1850 v přístavbě šachetní budovy jámy František (hloubena od roku 1849) zprovozněn činžovní dům, první objekt tohoto typu v celém revíru. S výstavbou vlastní kolonie dolu František bylo započato v roce 1856 a do roku 1909 v ní bylo postaveno třiapadesát domů, zcela demolovaných před rokem 1961.
Kolonie, v níž v roce 1921 bydlelo 1184 obyvatel, žila mezi světovými válkami čilým společenským životem (Dělnická tělovýchovná jednota Moravská Ostrava-Přívoz, Dramatický odbor Československé sociálně demokratické mládeže Moravská Ostrava-Přívoz II) a rodákem Jiřím Stanem (* 1926) se zapsala i do dějin regionální literatury. Druhou přívozskou hornickou kolonií byla Stará kolonie dolu František, jejíchž deset dnes zcela demolovaných domů bylo postaveno v letech 1871 a 1905 (v roce 1921 ji obývalo 227 osob). Pro zaměstnance koksovny František bylo v letech 1910–1925 vybudováno
dvacet šest domů (šest dosud stojí), v nichž v roce 1921 žilo 875 obyvatel. Nejzalidněnější hornickou kolonií Přívozu byla Osada Odra, postavená v letech 1908–1945 pro zaměstnance stejnojmenného dolu, hloubeného od roku 1907. Kolonii s třiačtyřiceti domy obývalo v roce 1921 1425 obyvatel, kteří měli k dispozici solidní občanskou vybavenost (mateřská a obecná škola, po roce 1950 kulturní dům) a žili aktivním společenským životem (Sportovní klub Odra, Sbor dobrovolných hasičů Přívoz II-Odra ad.). Význam hornických kolonií v dějinách Přívozu dokládá i skutečnost, že ještě v roce 1921, kdy měl Přívoz 17 351 obyvatel, jich pětina (21,4 %) žila ve čtyřech jmenovaných osadách.
Nejstarší dělnickou, resp. hornickou kolonií na území Moravské Ostravy byla kolonie dolu Jindřich (původně jámy X), postavená v letech 1853–1871, jejíž přízemní dvou- nebo čtyřbytové domy byly postupně od roku 1908 nahrazovány dosud stojící vícepodlažní zástavbou. S výstavbou zbývajících čtyř dělnických kolonií v katastru Moravské Ostravy bylo započato v konjunkturálních letech 1868 (kolonie dolů Hlubina, Šalomoun a kolonie U Dubu dolu Jindřich) a 1872 (Jiřská kolonie), přičemž poslední jmenovaná kolonie prošla ojedinělým dvojím založením v letech 1872 a 1889, když musela
na sklonku osmdesátých let 19. století s výjimkou dvou budov ustoupit rozšiřujícímu se kolejišti nákladního a báňského nádraží v Moravské Ostravě. Dvě největší moravskoostravské hornické kolonie Šalomouna a Hlubina, postavené v letech 1868–1928 a (1859)1868–1929, obývalo ještě mezi světovými válkami více než dva tisíce obyvatel a žily bohatým společenským, spolkovým a politickým životem, jehož nejagilnějšími subjekty byly organizace bezvěrecké, ochotnické (Dramatický kroužek Probuzení) nebo tělovýchovné (DTJ Moravská Ostrava II-Hlubina). Zatímco z Hlubinské kolonie
se v dnešní Hlubinské ulici dochovala desítka domů, kolonie Šalomounská, Jiřská a až na jediný dům i kolonie U Dubu byly zcela demolovány a většinou nahrazeny sídlištní panelovou výstavbou (sídliště Šalamouna a Jindřiška). Význam hornických
kolonií (pocházeli z nich historik Rudolf Zuber, spisovatel Karel Handzel, sochaři Augustin Handzel a Vladislav Gajda) v urbánním organismu a populačním substrátu Moravské Ostravy pak už jen dokládá skutečnost, že ještě v roce 1921 žilo v pěti jmenovaných hornických koloniích 5887 obyvatel, tedy 13,4 % z 41 765 přítomných obyvatel.
Hned čtyři hornické kolonie byly vybudovány na území Mariánských Hor (Lhotky), v jejichž katastru byl od roku 1890 hlouben jediný uhelný důl Ignát (Jan Šverma), jehož nejstarší dělnické sídliště U Jámy Ignát se čtrnácti obytnými domy demolovanými před rokem 1966 bylo vybudováno v letech 1890/1892–1906. V letech 1897–1908 a 1907–1910 byla pro zaměstnance dolu Ignát postavena dvě rozlehlá dělnická sídliště, Dolní kolonie s čtyřiatřiceti domy, z nichž se dochoval jediný, a Horní kolonie U Koule, z jejíchž původně jednapadesáti domů dosud většina stojí a je využívána ke komerčním nebo obytným účelům. Obě kolonie disponovaly solidní občanskou vybaveností v nejbližším okolí, podobně jako nejmladší mariánskohorská kolonie U Kostela, budovaná v letech 1920–1956 (z osmadvaceti domů dosud stojí patnáct budov). Zatímco společenský, spolkový a politický život obyvatel jmenovaných hornických kolonií se až na výjimky odehrával nikoliv na úrovni dělnických osad, ale obce, přinejmenším Dolní kolonie vstoupila do regionálních dějin několika
významnými rodáky či obyvateli, z nichž byli v publikaci zmíněni alespoň Břetislav Kunc, hlavní dramaturg Filmových studií Barrandov, Šárka Babrajová, dlouholetá ředitelka Krajského divadla loutek, nebo Lubomír Kolomazník, autor zajímavých vzpomínek na Dolní kolonii. Význam mariánskohorských kolonií dokládá i skutečnost, že ještě v roce 1921 jejich 4066 obyvatel tvořilo třetinu (32,5 %) z 12 513 obyvatel Mariánských Hor.
V katastru firemního města Vítkovice byl od roku 1891 hlouben jediný kamenouhelný důl Louis (Generál Jeremenko), pro jehož zaměstnance byly v letech 1897–1898 a od roku 1908 až do padesátých let minulého století budovány dvě hornické kolonie, Stará a Nová kolonie jámy Louis. Zatímco ze třinácti obytných budov Staré kolonie se dodnes dochovaly jen tři k demolici odsouzené domy, Nová kolonie byla demolována jen částečně, a to v souvislosti s modernizací Místecké
ulice. Ve dvou vítkovických hornických koloniích jámy Louis žilo sice krátce po první světové válce (1921) jen 947 obyvatel, tedy pouhá 3,5 % z 27 359 přítomných obyvatel bydlících převážně v dělnických koloniích Vítkovických železáren, alespoň Nová kolonie se však intenzivním společenským životem, jemuž udávala tep DTJ Vítkovice-Louisova s agilním dramatickým odborem (založeny v roce 1920), blížila okolním rozlehlým koloniím hutních závodů. Stala se ostatně i dějištěm románu Hledači štěstí regionálního spisovatele Rudolfa Františka Šimka (1906–1972).
Publikace Ostravské dělnické kolonie I: závodní kolonie kamenouhelných dolů a koksoven v moravské části Ostravy, jejímž pokračováním by měly být knihy věnované hornickým koloniím ve slezské části Ostravy (2012) a koloniím Vítkovických železáren a dalších průmyslových závodů (2013), nepřinesla jen informace o dosud přehlížených dělnických lokalitách na levém břehu Ostravice (kolonie U Dubu, U Jámy Ignát, U Kostela, Stará kolonie dolu František a Louis), ale vedle řady prvně publikovaných informací z oblasti historické topografie a regionálních dějin se stala předpokladem dnes tolik potřebného výzkumu firemní sociální politiky ostravských průmyslových závodů, a to v klíčové oblasti bytové politiky, v poslední třetině 19. století – v době vrcholící industrializace ostravské průmyslové aglomerace – rozhodujícím segmentu podnikatelské strategie místních průmyslových gigantů z řad kamenouhelných a hutních společností.