Ještě pár příběhů
Začalo jaro a mezi havíři bylo dost zahrádkářů. Vyučeným zahradníkem byl předák.
Několikrát přinesl chlapům ukázat svoje výpěstky. Jednou po desetiminutovce požádali
chlapi předáka, aby jim donesl nějaké dobré sazeničky. Předák slíbil. Příští den donesl plnou
tašku vzorně zabalených sazenic. Po směně je rozdával a každému zvlášť řekl, jak je má
zalévat, hnojit a samozřejmě v jakých vzdálenostech zasadit. Skoro na každé
desetiminutovce byla řeč, jaké má kdo úspěchy v pěstování. Ani ne za čtrnáct dnů rozbalil
jeden člen osádky papír a řekl předákovi a osádce, aby mu ukázali, jaký druh sazeniček
dostali. Předák řekl: „Podařilo se mi vás doběhnout. Myslel jsem, že jste trochu odborníci,
a když jsem vám to dával, bál jsem se, že mi je otlučete o hlavu. Příští den donesl znovu
plnou tašku, ale skutečných sazenic. Bylo uzavřeno příměří. Když jim to dával, podal
každému ruku a chlapi to brali s humorem.
Josef M. byl z důvodu zaprášení plic přeřazen z funkce hlavního předáka rubání
na pomocné práce. Vyjma fárání do porubu jsem se šel podívat, jak jde Josefova práce,
kterou jsem mu zadal na povrchu. Když jsem přišel, Josef se postavil, smekl přilbu a vyletělo
z něho -ať je mezi nám jasno-. Podíval jsem se na něho, on viděl, že nechápu, co tím myslí.
Dal si přilbu opět na hlavu a znovu řekl -ať je mezi námi jasno- a přitom přilbu opět smekl.
Teprve teď jsem chápal, že jde o pozdrav. Předák Josef neměl na hlavě žádné vlasy a mi
se začaly dělat kouty. Také jsem smekl přilbu a opětoval jsem jeho pozdrav. Podali jsme
si ruce, zasmáli se a kontrolovali jsme, jak pokračuje se spolupracovníky v plnění úkolu. Při
odchodu mi řekl: „Budeme kamarádi, protože jste se nad tím mým pozdravem neurazil.“
Znovu jsme se tomu zasmáli, rozloučili se a šli jsme každý po svém.
Předák Josef M. bydlel kousek od nás. Jeden den jsem si trochu přispal a když jsem
se blížil k šachtě, dohnal jsem předáka Josefa M. Když jsme se míjeli, řekl mi: „Šéfe,
nespěchejte, teď bydlíte v kolonii a já vás musím trochu poučit. Včera byla výplata, tak jsme se s lokomotivářem Lojzou A. stavili v hospodě u Fajkoša. Dušovali jsme se, že to bude
jenom na jedno pivo. Bylo teplo, dveře byly otevřené. Při vstupu jsme si všimli, že v rohu
naproti dveří seděla osamocena žena. Mohla mít tak čtyřicítku. Lojza k tomu stolu hned
zamířil. S paní jsme se pozdravili, uklonili a zeptali se, jestli si můžeme k ní přisednout.
Kamarád A. ihned objednal dvakrát pivo a tři velké vodky. Připili jsme si na seznámení
a začala diskuze. Chtěli jsme vědět, odkud je, co dělá apod. Žena byla výřečná, takže bylo
veselo. Začali přicházet další spolupracovníci a pokukovali po nás. Už jsme měli pár velkých
v sobě, paní se zvedla a řekla, ať jí promineme, že si musí odskočit a že hned přijde. Čekali
jsme asi půl hodiny a naše spolustolovnice nikde. Lojza řekl: „Zaplatíme a půjdeme.“ Číšník
napočítal pěknou sumičku. Řekli jsme mu, ať napíše paragon. Ukázali jsme mu první tři věci
naúčtované na paragonu, že se nás to netýká. Číšník zavolal vedoucího, ten však řekl,
ať zaplatíme, jinak nebudeme podruhé obslouženi. Vyšli jsme ven, chlapi se nám smáli, byli
jsme jako zmoklé slepice. Při chůzi jsme se dívali, jestli není ta chytrá paní někde schovaná.
Nenašli jsme ji. Když jsem přišel domů, manželka se divila, že jsem nějaký zaražený. Všechno
jsem jí pověděl. Moje polovička mi říkala: „Ty jsi ale starý blbec!“ Druhý den byla volná
sobota. Manželka povídá: „Půjdeme spolu nakoupit. Chytni se mě pod paži, ať ženské vidí,
že je u nás všechno v pořádku!“ Tak se stalo. „Tož, Mařko, ty o ničem nevíš, co bylo včera
u Fajkoša?“ říká Anča. „Co bych nevěděla, my si s chlopem všechno řekneme. Podívejte se na
něho, dyť to je aspoň chlop oproti vašim!“
Když jsme vyšli z obchodu, řekl jsem: „Děkuji ti, Mařenko. To jsem od tebe nečekal.
V pondělí ráno aspoň nebudu chlopi na mě a na Lojzu ukazovat prstem.“
„Tak ti dám jednu radu, pokud se ti něco takového přihodí, řekni to hned manželce
a řekni: Miláčku, to víš, chlapi mě poprvé vzali mezi sebe a musel jsem též zaplatit.“
Josef Pavlačík