PETROUŠKOVY PŘÍHODY

Včera se mi stala taková příhoda, která mě dost rozrušila. Především proto, že jsem nejkrásnější léta svého života (nějakých sedmnáct let) strávil v podzemí jednoho z našich největších uhelných revírů. Člověka se pak dotkne každá zpráva o smrti těch, kteří jako první vstupují na místa, kam ještě nevkročila lidská noha. Zažil jsem to a viděl také lecos. Ale proč se proboha horníci v „socialistických“ státech chovají všude stejně? Ta zpráva z Novinek.cz ze včerejška zní takto:

Horníci v ruském uhelném dole Raspadskaja, v němž o víkendu explodoval metan, před havárií úmyslně zalepovali kontrolní čidla v šachtách, aby kvůli výskytu plynu nebyl důl uzavřen a horníci nepřišli o mzdu. Mezitím počet obětí havárie vystoupal na 60, uvedla agentura AP. O praxi zalepování metanových čidel informoval jeden z horníků. V úterý místo navštívil premiér Vladimir Putin, který nařídil vyplatit finanční pomoc postiženým rodinám. Zpochybnil také, zda byly dodrženy všechny bezpečnostní předpisy a jestli se při počátečních záchranných pracích nevyskytly nedostatky. V době dvou výbuchů metanu bylo v dole 359 osob. Dosavadní počet obětí je 60, je mezi nimi i spousta lidí, kteří byli nasazeni na počáteční záchranné práce. Záchranáři dál pátrají po množství nezvěstných. Domnívají se, že se nacházejí v hloubce půl kilometru a asi půl druhého kilometru od nejbližší šachty. Důl Raspadskaja leží u města Meždurečensk v kuzbaské uhelné oblasti Kemerovo. Podle agentury AP se jedná o největší uhelný důl v Rusku.

Poslal jsem ten článeček mému dávnému kamarádovi, s nímž jsem nějaký ten čas profáral. Protože vím, že taková praxe byla u nás běžná. Odepsal mi e-mailem okamžitě, a když jsem jeho odpověď upravil použitím iniciálek místo jmen, napsal mi, ať to nechám v původním znění. Že si za tím vším stojí. A napsal:

To není nic nového, při mém hostování na dole Staříč v Chlebovicích 1. 9. 1972 – 31. 1. 1977, jsem několikrát narazil na výduchu rubání, kde jsme pracovali, že byla metanová čidla v sáčcích a v nich strčená hadička z automatiky, která ten metan „chladila “. Při mém hlášení o tom dispečerovi šachty, dispečer řekl, že to nemůže být pravda. Tak jenom k tomu. Až pak 30. 12. 1976 v čelbě u předáka Plačka v 17.05 došlo k výbuchu, shodou okolností jsem tuto čelbu elektrifikoval se svým kolektivem. V tento den na ranní směně jsem to podepsal opět na 3 roky. O této události jsem se dověděl až druhý den ráno u Budoucnosti od Tondy Herodesa. Víš, jak mi bylo? Mohl mně kdekdo z kluků podrazit špatnou ucpávkou a už jsem jel. Byla tam kriminálka až z Prahy, všechno elektrické zařízení se vyváželo nahoru, na zkoumání. Dopadlo to po naší jako elektrické stránce dobře, protože my Fučíkovci jsme byli Pištou Hvalčákem naučeni dělat pořádně. Nakonec to obesral střelec Londýn, nejpoctivější ze střelců, které jsem poznal na své důlní misi v OKR, byl mrtev jako ostatní havíři a dva elektrikáři. Dodnes nevěřím, že by si dovolil střílet v zaplynovaném a nevypráškovaném díle. V pondělí na první směnu přijeli Mamula, Štrougal atd. Ti sfárali do dolu, a po vyfárání nám naše vedení řeklo, že můžeme opět fárat, že nebezpečí nehrozí, jenomže celou delegaci shora zajišťovala hromada sanitek a doktorů, kteří pak odjeli, a my zůstali se svým rozhodnutím, zda fárat nebo ne. Ve mně zvítězilo-nefárat. Měsíc jsem se potloukal na povrchu v elektrodílně, protože mně nechtěli ze Staříče pustit. Nakonec jsem si vymyslel, že se má žena se mnou rozvede, a odejde ode mě s pětiměsíčním Emanuelem, a tak jsem si vymohl převod k VOKD. Tam jsem se trápil až do invalidního důchodu 31. 12. 1989.

Ano, nic nového. Leč nikdy se bohužel o tom nepsalo, jen šeptem hovořilo. Dodnes, bohužel.