Nová publikace Klubu přátel Hornického muzea v Ostravě.
EDICE - HORNICTVÍ VČERA, DNES A ZÍTRA (6)
Kolektiv autorů: Ing. Zdeněk Dombrovský,CSc.. Jaroslav Čihař, Otakar Kochan, Stanislav Durčák, Ing. Dominik Káňa
NOVÉ KNIHY
Vydavatelství: KPHMO
481 stran, vydání první.
Slovo autorů:
Vážení kolegové a kolegyně, milí čtenáři,
Klub přátel Hornického muzea v Ostravě (KPHMO) Vám touto publikací nabízí přiblížit život a podrobnější seznámení s hornickými koloniemi karvinského okresu ležících na teritoriu bývalých či současných obcí a měst Doubrava, Havířov. Horní, Prostřední a Dolní Suchá, Lazy, Orlová, Petřvald a Poroba.
V dnešní době likvidace dolů si mnohdy jen marně vzpomínáme na hornické kolonie, Které byly součásti ostravsko-karvinské aglomerace. Zejména v karvinském okrese mnohá z nich byla poddolována a následně zbourána. Tyto kolonie měly však neopakovatelnou atmosféru. Jejich obyvatelstvo neoplývalo penězi, většina z nich měla doma ještě male hospodářství. pěstování hospodářského zvířectva. Z těchto skromných poměni vyrostli vědci, vysokoškolští profesoři, lékaři, inženýři a technici, učitelé, umělci, spisovatelé, sportovci i vynikající zástupci dalších profesí, kteří ovlivňovali život v širokém okolí i ve světě.
V průběhu staletí její obyvatelé prožívali ve složitých podmínkách mnohonárodnostního Slezska úděl nevolníků, hrůzy válek, kdy bez vlastního přičinění či přestěhování se stávali v krátkém časovém sledu příslušníky rázných států. To vše je naštěstí za námi. Stále však zde žijí vedle sebe občané rázných národností, vyznávají různá náboženství a mají různé politické přesvědčení. Navzájem se však všichni respektují.
V této hektické době Vás chceme touto publikací (a dalšími dvěma, které budou následoval) vybídnout k malému zastavení a návratu na několik okamžiků zpět, do zaniklých míst a času našich předků. Tento návrat nám umožní staré pohlednice a dobové fotografie (mnohdy dosud nepublikované), jež jsou často jediným svědectvím minulých dob.
Právě fotografie (i současného stavu) a pohlednice tvoří základ této publikace a se stručným komentářem představují pomyslnou procházku místy, kde kolonie stály případně ještě stojí. Jako úvodní slovo této publikace jsme zařadili slovo pana Ericha Václava, lesního inženýra. Prof. Ing. Erich Václav, DrSc. v rámci UNESCO pomáhal po mnoho let rekultivovat území řady slátá a navštívil 70 zemí světa. 0 životě v těchto zemích napsal řadu publikací. I když jeho úvodní slovo se týká pouze kolonií, ve kterých bydlel a žil, jeho vzpomínky však mají obecný charakter a tykají se prakticky všech hornických kolonií Ostravsko - karvinského regiónu, a proto jsme ho s jeho svolením zařadili jako úvodní slovo.
Nechejme se ted' unášet zázrakem zastaveného času a vraťme se na chvíli do minulosti. neboť tam jsou kořeny i základy naší budoucnosti.
Přejeme pěkný čtenářský zážitek.
Zdař Bůh
Zdeněk Dombrovský
Úvodní slovo:
Přiznám se, že jsem velice potěšen, když jeden z autorů vzácné a velice pěkné knížky o stoletém Dole Dukla, kterou napsali Jaroslav Čihař a Ing. Dominik Káňa „100 let Dolu Dukla" V období 1905-2005, kterou vydal Klub přátel Hornického muzea v Ostravě, edice Hornictví včera, dnes a zítra. Mne, rodáka z hornické kolonie, poctil napsáním úvodu k jejich další knížce, tentokrát o hornických koloniích v Dolní, Prostřední a Horní Suché, o hornických koloniích tak svérázných a typických nejen pro Suchou, ale pro celý ostravsko-karvinský revír.
Desítky dalších kolonií po celém revíru OKD byly známé a řada z nich se vešla často nejen do literatury, ale i filmů, televizních seriálů a též do slavné Kubínovy operety „Děvčátko z kolonie".
Hornické kolonie mě vlastně provázely po celý život a tak mé další řádky budou něco jako osobním vyznáním a výkazem úcty k nim. Narodil jsem se v Křístkové kolonii v Orlové Lazích, pouhých 50m od katastru Suché. Byla to kolonie „bitého Moravce, který postavil moravskou školu Moravanů" v Lazích. Petr Bezruč nazýval vlasteneckého starostu Lazů i dalšími přívlastky, jako "věrný Moravec, pevný Moravec, nebo chlop Křístek, bitý Moravec, on Lazů nepopustí."
Brzy po mém narození jsme se přestěhovali i do „opravdické Suché" - na Starou kolonii, kam se už dříve stařík František po dostavění této kolonie přestěhoval se starkou Evou a pěti dětmi z Kuběnovy kolonie.
Ve Staré kolonií u nádraží v Prostřední Suché jsem chodil i do mateřské školy, která stála uprostřed kolonie na tzv. „Placu", ale také do blízké obecné školy s přiléhavým názvem „U Kolonie". Na této škole jsem poznal i svou budoucí paní, která tam učila mého bratra. sestřenici i bratrance.
Na Staré kolonii jsem prožil polskou (1938-1939) i německou (1939-1945) okupaci. Za „rajchu" jsem ,,robil" na dole Suchá (v roce 1944-1945 na Suchauschacht).
Jaký byl tenkrát život na Staré kolonii? Žila tu pospolitost okolo 130 rodin s mnoha dětmi, bydlících ve 34 domech. Stará, kolonie, jako každá jiná kolonie, to byla samostatná územní jednotka, ba přímo republika. Měla své obchody, hospodu (do Vojtanki chodili havíři na pivo a pulke), s holičem, mateřskou školou, placem, stodolou a de facto i s nádražím a mašinhauzem. Žili tu družně Češi i Poláci, katolíci i evangelíci, havíři i štajgři.
Život naší devítičlenné a třigenerační rodiny v bytě 1 +2 bez koupelny a vodovodu v domě č.223, přitom kupodivu nebyl žádný složitý problém pro celou famílii, jakož i pro ostatní rodiny kolonie žijící v podobných podmínkách. Osud provázel stejným způsobem i další části naší velké rodiny. Orlovský stařík i starka se na důchod přestěhovali z Křístkovy kolonie do tehdejšího domova důchodců, pobočky orlovské Krajanovy kolonie, tzv. „Altynhajmu" V Zimném dole, kde každý „pynzijista" měl svojum izbečke. Altymhajm byla vlastně mikrokolonie sestávající ze čtyř bytových domů s prádelnou uprostřed. Sušský stařík a starka zase bydleli nejdříve v Kuběnové kolonii a pak se přestěhovali na Starou kolonii (tady stařík František i zemřel). Moji rodiče se zase po zbourání Staré kolonie přestěhovali na Novou kolonii (tam zemřela i máma).
Z výše uvedeného jasně vyplývá, že celá rodina byla spjatá s hornictvím a jeho koloniemi. O nás, čistokrevných „kolonijocích" bylo známo, že jsme nikdy nefňukali, nebot' každý „kolonijok" byl spolu odchovaný dobrou partou dalších odolných synků z kolonie, čili žádnou partou rozmazlených dětí. Pochopitelně, že každý „kolonijok" byl zároveň i velkým patriotem své kolonie a bil se za její čest různými způsoby.
Jedním z těchto způsobů byl i boj za čest Staré kolonie na fotbalových hřištích a pláccích. V tom jsme měli oproti jiným „sušským" koloniím obrovskou výhodu, měli jsme svůj „Plac". Náš plac, to bylo velké travnaté hřiště, oblemované čtyřmi alejemi stromů s mateřskou školou na jedné straně a šachetní stodolou na druhé straně. Stromy byly zároveň i brankami, ať se hrál fotbal na celý plac, nebo napříč placem (to když nás hrálo málo). Na placu se hrál fotbal od rána do večera, dokud mámy neodvolaly pár posledních hráčů na večeři.
Na „Placu" vyrostla nejen celá reprezentace Staré kolonie, ale i většina reprezentace AFK Suchá. Jmenujme alespoň některé: Pepa a Viluš Studničtí, Mikej a Lojza Ryškové a četní další.
Vzpomínám paradoxně i první zápas „reprezentační" jedenáctky Staré kolonie v kategorii žáků pár dnů po válce, kdy jsme hráli s Křístkovou kolonií na hřišti Spartaku Lazy u Hrabcovy cihelny. Tam přišel kupodivu i rozhodčí a při zápisu se ptal, jak se náš klub jmenuje. Řekli jsme drze, že AFK Suchá a byl to možná první „oficiální" zápas „Afky" po válce.
Život na Staré kolonii byl ovšem mnohotvárný a nespočíval jen v hraní fotbalu na placu. Havíři „mítali" karty, hlavně „tysjónc" i na škarpě, v šopce, na verandách (potiňcích). Ale sázeli a kopali brambory, mlátilii obilí v šachetní stodole na placu. Prostě havíři uměli všechno a také o všem se bavili - o politice, o babách, o fotbale, ale hlavně „furt fědrovali". Jako by těžké práce v dole měli málo, ještě se o ni bavili i na povrchu. A pořád .....
A děcka, synci i d'ouchy, hráli na „start", na četníky a zloděje, hráli jsme u Sztanců i loutkové divadlo. Televize nebyla, rádio měl málokdo, - a když tak krystalku. Stará kolonie byla plná zeleně, keřové i stromové. Zahrádky a šachetní políčka dotvářely její kolorit a folklor. Zcela ojedinělý byl ale výhled na šachtu, - pro mně to byl výhled na „sušské Hradčany" a na to se nezapomíná. Čtenářům to může přiblížit malá nedokonalá fotografie.
Prožil jsem na Staré kolonii čtvrtinu svého života, své celé mládi. Ze Staré kolonie jsem šel studovat lesnictví do Prahy a tam jsem jako student bydlel - hádejte kde - v koleji zvané „Stará kolonka", neboli oficiálně „Studentská kolonie Letná", kousek od Sparty. Zase jsem byl „kolonijok". A aby toho nebylo málo, tak si moje rodina postavila chatu ve Stříbrné Skalici na Sázavě, tak i tato chata stojí v místech středověké kolonie horníků z dolu na stříbro. A havíř je dokonce ve znaku obce, jak kope stříbro.
A to ještě nebyl konec mým koloniím. Za svého aktivního života jsem pracoval po deset let v tropických lesích Afriky, Asie a Ameriky, a hádejte kde jsem bydlel? No přece v bývalých koloniích britských (Indie), francouzských (Indočína) a německých (Tanganika), dnes zvaných rozvojovými zeměmi, tedy v dřívějších koloniích bývalých koloniálních velmocí.
Zpět na seznam
Obsah
