Území ostravsko-karvinského uhelného revíru a jeho širokého okolí je z hlediska čtvrtohorní historie nesmírně zajímavé
Uhlonosný karbonský
útvar v centrální části revíru, kde
se uhlí těžilo více než 200 let, byl
díky této těžbě už dlouho dokonale
prozkoumán a zmapován. To už
ale neplatilo o jeho čtvrtohorním
pokryvu.
I proto počátkem 50. let minulého
století zahájil Ústřední ústav geologický
(ÚÚG) základní výzkum
geologicky nejmladších vrstev, tedy
čtvrtohor čili kvartéru. Výsledky
této práce, při níž byly využity
i údaje získané při vrtech prováděných
stavebními či projektovými
organizacemi pro stanovení únosnosti
základových půd, byly shrnuty
v jedinečné publikaci kolektivu
autorů s názvem Kvartér Ostravska
a Moravské brány.
Území ostravsko-karvinského
uhelného revíru a jeho širokého
okolí od Českého Těšína a Opavy
až po Přerov je z hlediska čtvrtohorní
historie nesmírně zajímavé tím,
že ve druhé a třetí době ledové bylo
pokryto ledovcem. Sunul se sem
ze Skandinávie a přinesl s sebou
spoustu různorodého materiálu.
Jedná se zejména o různé hlíny, písky
a štěrky s obsahem valounků až
balvanů, švédské červené žuly rapakivi,
pazourkových pecek z baltského
pobřežního křídového útvaru či
kousků hnědého uhlí z území dnešního
Polska. Největší mocnost těchto
nánosů byla naměřena v blízkosti
bývalého Dolu Hedvika v Petřvaldě,
kde dosahovala 40 metrů.
Ledovec se díky své mocnosti
okolo 400 metrů mohl pohybovat
od Baltu směrem k jihu do nadmořské
výšky okolo 300 metrů. Jeho
čelo zůstalo stát sotva pár kilometrů
před rozvodím Dunaj – Odra
v prostoru cihelny v Polomi u Hranic.
Poté začal tát a ustupovat zpět
směrem k severu. Protože vlastně
„klesal“, zůstávalo za jeho čelem
velké jezero, jehož vody si našly
cestu do řeky Bečvy na území dnešní
vsi Poruba u Hustopečí, v tak
zvané Porubské bráně.
Teplé meziledovcové období
mezi druhou a třetí dobou ledovou,
které trvalo několik desítek tisíciletí,
se vyznačovalo velkým rozvojem
rostlinstva. Vznikaly rozlehlé
mokřady o rozloze stovek kilometrů
čtverečních, jimž dnes říkáme
souhrnně Stonavské jezero. Výška
usazené organické hmoty tu dnes
dosahuje čtyři metry. Při utváření
současné konfi gurace terénu byla
tato vrstva proťata na několika místech
vznikajícím údolím. Občané
tyto usazeniny používali v zahrádkách
jako hnojivo. Vyskytují se –
jen namátkou – v údolí Petřvaldské
stružky v místě zvaném Bužkovec,
ve Stonavě na svahu Křivého dolu,
v Horní Suché a jinde.
Domnívám se, že by stálo za to
prozkoumat tento substrát i z hlediska
biologických vlastností, zda by nebyl
vhodný pro zábaly při léčbě kloubových
a svalových onemocnění.
Mohl by být využíván třeba v Lázních
Darkov nebo v jiném léčebném
zařízení. Horizont výskytu těchto
organických materiálů je přesně zachycen
v sondách, které byly odvrtány
při výstavbě dolů 9. květen, ČSM,
Dukla, Julius Fučík, 1. máj a dalších.
Výsledky těchto vrtů jsou uloženy
v souladu s tehdejšími zákony v archívu
Geofondu ČR v Praze.
V poslední, čtvrté době ledové už
ledovec na naše území nezasahoval.
Přesto byla tato oblast pokryta několika
metry naváté vápnité spraše,
do níž se postupně zařezávala dnešní
síť vodotečí. Tyto spraše, působením
zdejšího vlhkého klimatu už odvápněné,
sloužily a slouží dodnes jako
materiál pro výrobu cihel a střešních
tašek. Je to další z bohatství, které
nám zde v dávných dobách příroda
uložila a po nichž dnes šlapeme.
Jan Kostruch
